Proudí dovnitř i ven

Výstava O času a vodě proudí jako řeka podlouhlým výstavním prostorem roudnické jízdárny, protéká stálou sbírkou i výstavou grafik, akvarelů a tapiserií Evy Brodské s názvem Křídla. Obě výstavy, z nichž je jedna věnovaná živlu vody a druhá živlu vzduchu, se příznivě ovlivňují.

Jako přechod ze vzduchu do vody fungují jemné tkané práce Lucie Nováčkové, které jsou svou materiální podstatou plné vzduchu, jejich obsahem je ovšem zachycení autorčina prožívání proudění vody během jejích dlouhých hodin, které strávila u soutoku Labe a Orlice. Při vstupu do nejzazší části výstavního prostoru, kde už funguje výstava O času a vodě samostatně, se na první pohled jeví nejvýraznějšími díly dvě velkoformátové fotografie, natištěné na průsvitnou látku, která jako by stékala ze stropu na zem. Obě zachycují na první pohled totéž – vodní hladinu. V díle Terezy Severové ji vidíme bez jakéhokoliv dalšího prostředí s odrazem měsíce, jehož povrch se díky projekci nenápadně proměňuje. Nejedná se o žádnou konkrétní vodní plochu a odraz měsíce nás na zvlněné vodní hladině vede k obecným úvahám o charakteru vody, měsíčního světla, přírody jako takové.

Podobně nainstalovaná fotografie Lucie Scerankové splývající na látce ze stropu na zem naproti tomu zachycuje pohled na hladinu jezera, nad nímž se tyčí holé větve stromů, šedé, podzimní nebe a v dálce plavou kachny. Směrem dolů se fotografie rozpadá na jednotlivé pixely a zosobňuje tak autorčino zkoumání povahy digitální fotografie samotné. Co se ale místa týče, jedná se o úplně obyčejný výjev, kterých je v české krajině mnoho. Přestože nevím, kde se jezero či rybník na fotografii nachází a co pro autorku osobně znamená, ihned se k němu vztahuji se svými dětskými vzpomínkami na podzimní dny v Havlíčkově Brodě, kdy jsme s mámou házely z mostu klacíčky do hnědé sázavské vody. Skutečnost, že to, co je zachyceno na fotografii, je úplně obyčejné, a přesto má tak silný osobní náboj, připisuji právě přítomnosti vody, která nás vede k zastavení a meditativnímu vnímání a posiluje tak ulpívání vzpomínek spjatých s konkrétním místem v naší paměti.

Za fotografiemi prosvítají na stěnách černé skleněné objekty Anny Jožové. Vzhledem k vertikalitě fotografií působí, jako by ležely na dně. Vytvářejí dojem něčeho, co obvykle není lidskému zraku přístupné, protože se to nachází hluboko pod hladinou. Může se jednat o podmořské korýše, kameny či vyvřeliny – jejich neuchopitelnost nám připomíná, kolik se toho děje pod hladinou a jak málo o takovém životě přemýšlíme. Přestože výstava je laděna spíš poeticky než ekologicko-politicky, právě u objektů Anny Jožové na mě dolehlo tísnivé uvědomění, jak snadné pro nás je zavírat oči před ničením podmořského života, protože je nám tolik vzdálený a těžce představitelný.

Polina Khatsenka pojímá téma řeky skrze zvuk a ve své instalaci zachycuje zvukovou stopu Labe na jeho čtrnácti místech od pramene přes Hamburk až po ústí řeky do Severního moře. Jednotlivé zvukové stopy běží přes sebe a vytváří komplex vodních hlasů od jemného zurčení přes hukot turbín po téměř neslyšný, ale silný a nezastavitelný proud vlévající se řeky do moře. Zvuková instalace dohromady působí dojmem mohutné bytosti, jejíž narození, dospívání, dospělost i splynutí s větším celkem vnímáme v jednu chvíli. Upozorňuje nás na nezastavitelné plynutí času a všudypřítomnou pomíjivost, ale taky na sílu přítomného okamžiku, kdy můžeme vnímat všechno dohromady právě teď.

Téma vody, času a našeho vnímání či paměti by si v kurátorském textu zasloužilo hlubší zamyšlení, jež by vystavená díla více propojilo. Část této práce odvádí velmi dobře promyšlená instalace výstavy pojednaná jako tekoucí řeka i výpovědní hodnota jednotlivých vystavených děl. Ale tak jako některá na výstavě přirozeně fungují a nenásilně spolu komunikují, přítomnost jiných působí tak, že byla do výstavy přidána pouze proto, že se věnují tématu vody. Příkladem je instalace Antonína Nováka Začněme s vodou, jejíž obsah není v textu téměř rozveden, což shazuje jinak přirozeně plynoucí charakter výstavy.

Síla výstavy tkví v jednoduchém pojetí vody jako něčeho, co všichni známe a s čím přicházíme denně do kontaktu v nejrůznějších formách. U jednotlivých děl se můžeme soustředit na její zvuky, světlo, vzpomínky, sílu a uvědomovat si, co pro nás voda znamená a jak nás ovlivňuje. Výstava mi zprostředkovala silné uvědomění, že v nás voda vyvolává úžas nad přírodou jako takovou, vede nás k tomu, abychom poodstoupili a nahlédli na život z širší perspektivy, ale současně nás stejnou silou vede k usebrání do vlastního nitra a paměti.

O času a vodě / Anna Jožová, Polina Khatsenka, Lucie Nováčková, Antonín Novák, Lucia Sceranková, Tereza Severová / kurátorka: Nina Moravcová / Galerie Roudnice / Roudnice nad Labem / 6. 6. – 14. 9. 2025

Foto: Galerie Roudnice