Magie dětství je nejsilnější

Uvítání do výstavy přijímám od éterické a zraněné kresby, která je vyrytá na plátno tatérskými jehlami. Zachycuje matku kojící dítě. Dílo Sarah Dubné je něžným úvodem obsahujícím mnohočetné vrstvy tématu rodičovství. Vstupuji sem se zvědavostí, zda se celku, stejně tak jako tomuto obrazu, podaří balancovat na hraně něhy a zraněnosti, okouzlení a vyčerpání, naplnění a prázdnoty, tedy aspektů, jež s sebou rodičovství přináší.

Velké sádrové skořápky povalující se u zadní stěny místnosti nám nenápadným písmem reprodukují komentáře ze sociálních sítí, na kterých se muži vyjadřují o ženách, které se rozhodly nemít děti. Dozvídáme se například, že ženy, které neplní svoji reprodukční roli ve společnosti, by měly platit alespoň o tři sta procent víc na sociálním pojištění, aby svůj dluh vyrovnaly. Hrubost a domnělé právo rozhodovat o životech a udělovat rady cizím ženám je bolestivá a sprostá. O to větší silou působí druhé dílo Kláry Samcové – na soklu vidíme složený bílý kus látky, na kterém při bližším pohledu rozeznáváme jemnou, opakující se výšivku s námětem vaječníků. Křehkost tématu a hrubost diskuse, která ho doprovází, je těmito dvěma díly citlivě zachycena. Podél stěny se line mnoho metrů dlouhý rodokmen Kateřiny Komm, na kterém sledujeme vedle sebe i přes sebe nakreslené různé rodinné události – od těch nejintimnějších, jako je porod, po ty, jež jsou spojené s politickými režimy, které zasáhly do života rodiny. Stovky plynoucích událostí na rodokmenu mě přivádí do další místnosti.

Socha muže v instalaci Anny Hulačové stojí u linky ve sterilní kuchyni a chystá snídani. Jeho hlava je pokryta hnědou lesklou vrstvou glazury, připomínající rozteklou mléčnou čokoládu, jeho ruce jsou uříznuté. V hladkém průřezu vidíme mřížku podobnou kachličkám na kuchyňské stěně za mužem. Při bližším pohledu lze spatřit, že hrnek na lince má ucha kolem dokola, prkýnko se zamotává do sebe, skleničky na víno mají ohnuté nožičky a uvnitř v troubě i v policích pomalu stékají krápníky. Výjev působí dojmem, že tam ve svojí strnulosti stojí tisíce let. V celé místnosti je téma rolí v rodičovství, ze kterých bývá obtížné uniknout, velmi dobře podpořeno samotnou instalací. Socha připoutaná k roli péče hledí bezmocně do obrazu Tadeáše Kotrby a s pocitem nedosažitelnosti pozoruje chlapce utíkajícího do lesa.

Na první pohled kontrastně nespoutaná je keramická socha Zuzany Svatik, umístěná na nemocničním jídelním vozíčku. Žena klečí na čtyřech na chlupatém zeleném koberci a není jasné, jestli cvičí, nebo rodí, jestli je nespoutaná, nebo naopak svými povinnostmi téměř roztrhaná. Působí dojmem, jak také napovídá název této instalace It’s on the Menu, It Must Be Fine, že se snaží, aby všechno bylo v pořádku. Přestože významů se zde dá vyčíst mnoho, jednoznačné je, že něco v pořádku opravdu není. Hlavu má uříznutou a odklopenou, nohu taky, na jedné straně hlavy má obličej kyklopa, na druhé lidský. Čím déle sochu pozoruji, tím zřejmější je zničující křeč tvořená tím, co musí, a tím, co je možné.

Přes místnost věnovanou queer rodičovství a aktivnímu otcovství uvedenou ikonickým dílem Travestishow Lenky Klodové se dostáváme do prostoru věnovanému tématu hraček a všeho, čím děti obklopujeme. V textu se kurátorky Eva Bláhová a Nina Moravcová ptají, co dětem utkví v jejich haptické paměti, co jim skrze pohádky vyprávíme o světě, do kterého vyrůstají, a zda není nebezpečné vyprávět jim pohádku o svatbě, po které už jenom prostě „žili šťastně až do smrti“. V tomto ohledu jsem si připomněla knihu od Devorah Baum s názvem On Marriage (2023), v níž rozebírá téma manželství z mnoha úhlů pohledu a rozebírá všechny jeho problematické aspekty. Tato část výstavy vede nejen k zamyšlení nad tím, jak obrovský náš vliv na svět dětí je, ale také nad tenkou linkou mezi tím, kam až je pro děti náš vliv prospěšný a kdy už začíná být na škodu.

Před východem z místnosti stojí ledabyle zaparkované kočárky jako symbol, který nám dává najevo, že v prostoru, do něhož vstupujeme, jsou děti. Konstrukce kočárků jsou vyplétané pruhy látek a vytváří obrazy s naivními náměty obličejů. Tato instalace Barbory Fastrové a Johany Pošové mě nutí prohlédnout si všechny spoje, tlačítka, nápisy a zaobliny na kočárku. Jakmile jsou kočárky zbaveny svojí funkce, poprvé vidím, o jak podivné objekty se jedná. Skutečnost, že v něčem takovém děti tráví během prvních let života stovky hodin, se mi najednou zdá jako něco nepřirozeného, jako kdyby šlo o bláznivou představu života obyvatel neznámé planety. Uvědomuji si díky tomu paradoxní situaci, že design kočárků do velké míry podléhá technickým parametrům. Vznikají tak prapodivné „dospělácké“ objekty, jejichž fragmenty se dětem propisují do jejich nejhlubší paměti.

Nakonec se na výstavě setkáme také s tématem odpočinku. Na zadní stěně poslední místnosti vidíme promítnuté okno, za kterým sledujeme příboj moře a děti stavící hrady z písku. Vše je zahalené mihotavým světlem, které se odráží od vodní hladiny. Video Veroniky Šrek Bromové je teleportem do vzpomínek na dětské vnímání přítomnosti jako toho jediného, na čem záleží. Lehkost sálající z videa mě usadila na zem a zcela pohltila. Jednotlivé vjemy a myšlenky, které jsem během procházení výstavy pochytala, se příjemně obalily mořskou solí a částečně rozpustily v magii dětství a bezčasí.

Rodičovství je v současnosti velkým tématem veřejné diskuse. Z úst některých politiků slyšíme strašidelné formulace, že je třeba, aby se ženy rozrodily, aniž by oni sami pomáhali vytvářet podmínky, ve kterých by o to ženy vůbec stály. Z veřejné debaty pak často slyšíme buď hlasy těch, kteří se děti rozhodli nemít, anebo těch, kteří o rodičovství mluví úplně jinak než velká část předchozí generace – tedy jako o něčem, co je v mnoha směrech náročné a složité skloubit se seberealizací. Je dobře, že tato debata probíhá, a doufejme, že se rozhodnutí nemít děti jednou stane společensky přijatelné, i když se to momentálně s nárůstem konzervatismu ve světě i u nás nezdá úplně nadějné. Na druhou stranu mi pro současný život s ne moc dobrými vyhlídkami do budoucna přijde důležitý právě tón, který do benešovské výstavy přineslo video Veroniky Šrek Bromové. Připomíná nám totiž samotnou odzbrojující magii dětství, která nás povznese nad vše ostatní.

David Böhm a Jiří Franta, Veronika Bromová, Sarah Dubná, Barbora Fastrová a Johana Pošová, Anna Hulačová, Lenka Klodová, Samuel Kollárik, Kateřina Komm, Marius Kotrba, Tadeáš Kotrba, Marie Lukáčová, Matky a Otcové, Michael Nosek, Lucie Nováčková, Klára Samcová, Zuzana Svatik, Tereza Talichová / Už tam budem? / kurátorky: Eva Bláhová a Nina Moravcová / Muzeum umění a designu Benešov / 15. 2. – 31. 5. 2026 

Foto: Silvie Heřmanská Kořenková