Pozor! Procházka post-autoritářskou krajinou
29. 7. 2026Recenze
Mezi Olomoucí a Budapeští: olomoucký projekt XY již několik let obstarává umělecký dialog s různými evropskými městy. Letos je to budapešťská výtvarná scéna, která především v nezávislých galeriích v Olomouci zprostředkovává zkušenost a trauma z autoritářského orbánovského režimu. Tyto výstavy mohou zároveň sloužit naší domovině jako varování před podobným scénářem.
Ve čtvrtek 25. června se centrum Olomouce na několik hodin proměnilo v trasu vedoucí současnou budapešťskou uměleckou scénou. Jedenáctý ročník projektu XY: výstavy s procházkou / procházka vernisážemi tentokrát propojil osm místních nezávislých galerií a off-spaceů – Basement Studio, Galerii PAF, Galerii Véčko, Galerii XY, Praktik, Studio G21, Vitrínu Deniska a 9:16pm. Každý z prostorů připravil samostatnou výstavu či doprovodnou událost zaměřenou na tvorbu maďarských umělkyň a umělců. Vedle společného termínu vernisáží a komponované procházky jednotlivé projekty spojovala také snaha pojmenovat otázky, s nimiž se v posledních letech vyrovnává celý středoevropský region.
Projekt původně vznikl jako platforma pro setkávání a výměnu mezi Olomoucí a uměleckými scénami několika dalších českých měst, z nichž každému byl věnován jeden ročník. Postupně svůj původní rámec rozšířil o mezinárodní spolupráci, která v českém kontextu stále není častou praxí. Předchozí ročníky se proto zaměřily například na umělecké scény Berlína, Vratislavi nebo Vídně. Projekt je tedy několikátou přehlídkou uměleckých tendencí a praxí vznikajících v odlišném geografickém a kulturním prostředí, a také pokusem zasadit budapešťskou uměleckou scénu do koncentrovaného prostoru centra Olomouce a okolí.
Jak se proměňuje význam děl, jsou-li vytržena z budapešťského kontextu a zasazena do malých olomouckých galerií, vitrín a dalších neformálních prostorů? A jak jejich čtení ovlivňuje samotný formát procházky, při níž je každá výstava zároveň autonomním celkem i jednou ze zastávek společně komponované trasy?
Vzhledem k tomu, že se letošní ročník olomouckého festivalu Výstavy s procházkou zaměřuje na Maďarsko, nelze tamní nezávislou scénu nevnímat z části jako reakci na šestnáct let vlády Viktora Orbána. Tedy jako ohlédnutí za obdobím, během něhož se kritická kultura přesunula právě do nezávislých prostorů mimo státní kulturní rámec. Z jejich zkušenosti celý projekt vyrůstá a nově ji zasazuje do off space prostorů v Olomouci, což činí jednu z jeho určujících významových rovin. V situaci, kdy se povolební maďarské mocenské uspořádání začíná proměňovat, získávají některá prezentovaná díla charakter zpětného pohledu na politicky krušné podmínky, ve kterých vznikala, a také na přetrvávající se vyrovnávání s tímto krajně pravicovým a autoritářským obdobím maďarské politiky. Zároveň, změna mocenského supořádání nikdy nenastane okamžitě: do fungování institucí se promítá postupně, často tíživě pomalu a její předchozí podoby většinou přetrvávají v paměti občanů a občanek i dlouho po jejím ústupu.
Galerie XY na tuto proměnu přímo reaguje výstavou Post-Transition State of Doubt, která se věnuje traumatu přetrvávajícímu i po pádu autoritářského režimu. Zkoumá jeho opožděné důsledky a způsoby, jimiž se nadále propisuje do evropské společnosti. Osm autorek a autorů zde představuje díla vzniklá v průběhu posledních dvaceti let. Právě toto časové rozpětí umožňuje uvažovat o vztahu mezi reakcí na probíhající útlak, ale také na jeho doznívání v post-autoritářském prostředí, v němž jednotlivé etapy nelze chápat jako jasně oddělené a uzavřené celky.
V Galerii Basement je představena výstava performerky a intermediální umělkyně Viktórie Monhor. Ve své performanci What’s New? šeptem předčítá zprávy z časopisu Metropol a formát stand-up comedy obrací v kritiku mediálního zplošťování politické reality. Události spojené s vládní stranou Fidesz se zde mění v sérii úderných titulků a snadno konzumovatelných sdělení, která překrývají jejich skutečné důsledky.
Ve Studiu G21 se vine hektická kresebná linie, která nás provází parafrázemi náboženských a mytologických postav v dílech fiktivní umělecké identity Lőrinc Borsos, za níž stojí umělecké duo Lilla Lőrinc a János Borsos. Jejich práce převrací popkulturní znaky v mytologii prorostlou logiku pozdního kapitalismu. Identita i ustálený význam postav se postupně rozpadá pod náporem nově vložených parazitujících znaků a symbolické systémy jsou přepisovány jazykem současné vizuální kultury.
Galerie PAF představuje výstavu Tamáse Pálla Blank State, která spekuluje o možnostech nového života opuštěných industriálních budov ve východní Evropě. Postindustriální ruiny se zde proměňují v dějiště budoucích kolektivních rituálů, v nichž se hauntologická přítomnost průmyslové minulosti střetává s novými představami o společenském uspořádání. Videoinstalace přitom překračuje hranice obrazovky a rozvíjí se do prostoru prostřednictvím série objektů tvořených úlomky hornin, mušlemi a hliníkovými konstrukcemi.
Součástí programu jsou také čtyři výstavy prezentované ve vitrínách. Fotografická instalace Eszter Sárkány v Galerii Véčko představuje sérii inscenovaných snímků, v nichž se pohled do prostředí jatek střídá s portréty a symboly charakterizujícími přehodnocení vztahu k tradici mladou generací. Projekt Ádáma Alberta Ephemera s názvem Everything is Ours! v galerii 9:16pm sleduje proměny maďarského veřejného prostoru a způsoby jeho ideologického přepisování. Vitrína Deniska představuje výstavu Hanny Szabó-Sáfrány: instalace drobných kreseb a objektů na pastelovém textilním podkladu zkoumá vztah mezi tělem, dotykem a povrchem, který uchovává stopy lidské přítomnosti. Studio Praktik uvádí projekt Architecture Uncomfortable Workshop, který rozkládá představu domu jako samozřejmého útočiště a navozuje pocit nejistoty. Rozklad domu jako bezpečného útočiště získává v malém prostoru téměř modelový charakter.
Vitrína je sama o sobě náročným výstavním formátem, který vyžaduje citlivou práci se vztahem k ulici i náhodnému publiku. U některých projektů však tento potenciál zůstává spíše naznačený a výstavy tak místy oscilují mezi aranžovanou instalací a splynutím s okolním vizuálním obsahem.
Chápeme-li procházku jako dramaturgickou linii, může její návaznost místy působit poněkud nečitelně: po výstavě zaměřené na společenskou angažovanost a umělecké reakce na centralizovanou politiku následuje intervence věnovaná blízkosti a dotyku, přičemž diváctvu není příliš objasněna vzájemná souvislost. Není totiž příliš čitelně definováno, zda máme trasu brát jako organizační rámec nebo ji chápat jako kurátorský nástroj, k čemuž je snadné díky sjednocené události inklinovat a tedy hledat hlubší propojení nežli ta geografická. Přestože vazba je zde nepochybně přítomná, prospělo by jí pevnější obsahové ukotvení, například delším komentářem v doprovodné brožuře, která spojuje výstavy trasou. Právě politický kontext přitom představuje stěžejní průsečík jednotlivých výstav a uměleckých praxí vystavujících a zásadně formuje vyznění i kritický apel celého projektu. Bylo by proto přínosné tuto rovinu srozumitelněji zpřístupnit také širší veřejnosti. Přítomnost vystavujících umělců a umělkyň a dalších spolupracujících na zahajovací procházce zároveň ukazuje, že dalším ze zásadních významů tohoto projektu leží v možnostech osobního setkání, výměny a propojení mezi oběma uměleckými scénami - a to jistě není málo.
V době, kdy se země (nejen) bývalého východního bloku ocitají v politické nejistotě a čelí sílícím pravicovým a extremistickým tendencím, přichází projekt Budapešť v Olomouci ve správný okamžik. Může fungovat jako gesto kulturní solidarity i jako prostor pro sdílení zkušeností napříč regionem, zvláště v situaci, kdy v Česku i sousedních zemích dochází k mocenským zásahům do fungování kulturních institucí a veřejnoprávních médií. Návrat autoritářství konkrétně v postkomunistických zemích ukazuje, že minulost je kromě historické zkušenosti také všudypřítomným stínem, z jehož strachu mohou politické autority znovu těžit a mohou jej využívat ve svůj prospěch. Právě proto může projekt představovat varovný příklad společenského vývoje, jehož projevy začínají být u nás stále patrnější. A zároveň ve svém celku připomíná, že se umělecké strategie odporu neomezují pouze na artikulovanou kritiku ideologií, ale mohou propojit témata technologií, mezilidských vztahů či vztahu k tradicím s politickými podmínkami, které je nevyhnutelně prostupují.
Ádám Albert, Ádám Kokesch, Architecture Uncomfortable Workshop, cy4ntist, Lőrinc Borsos, Dominika Trapp, Eszter Sárkány, Hanna Szabó-Sáfrány, János Fodor, Judit Fischer, Júlia Vécsei, Krisztián Kristóf, Sara Vilma Nagy, Štefan Szabó, Tamás Kaszás, Tamás Páll, Viktória Monhor, Zsuzsi Simon / XY: výstavy s procházkou / procházka vernisážemi / participující galerie a prostory: 9:16pm, Basement Studio, Galerie PAF, Galerie Véčko, Galerie XY, Praktik, Studio G21, Vitrína Deniska / červen - září 2026
Foto:
Karolína Voleská | Je vizuální umělkyně, kurátorka a galerijní edukátorka. Aktuálně studuje na Katedře dějin a teorie umění UMPRUM.






