Objekty ve zpětném zrcátku jsou blíže, než se zdají

Ve svých audiovizuálních dílech Tereza Kalousová sama často vystupuje jako fiktivní postava, která uvízla v meziprostoru fyzického i virtuálního světa a ztrácí integritu vůči okolí. Do hmatatelných struktur prosakují prvky systémových chyb, které komplikují chod běžných událostí, činí zřejmé věci zneklidňujícími. Toto odcizení probíhá zároveň v komplikovaném vztahu s neuchopitelnou blízkostí. Z pozice multimediální umělkyně Tereza podobně přistupuje ke své objektové a materiální tvorbě. Oba tyto formální přístupy rozvíjí a propojuje na aktuální výstavě v galerii etc.

Překročením prahu, na němž mě vítá vygravírovaný nápis Something stickly something sweet, se ocitám v prostředí, ve kterém nalézám fragmenty optimalizovaného a zároveň adaptivního automobilového stroje. Ten není pouhým nástrojem transportu nebo symbolem kritiky ekonomického neoliberalismu, ale nabádá ke ztělesnění, k propůjčení schopností – naddimenzované zpětné zrcátko proměňuje pohled v přesnější optiku, sedačka nabývá somatických tvarů, obrazovka infotainmentu je kanálem imaginace. Překvapivě měkká podložka podporuje hladkost splynutí. Výstava To The Bone Terezy Kalousové představuje prostor, kde se efektivně nakonfigurovaná rozhraní automatizace prolínají s pulzujícím biologickým napětím, mezi čímž se tvoří propustné membrány. V jakém bodě se tělesné přizpůsobení technickému aparátu stává podvědomou internalizací jeho logiky a jak na sobě tuto změnu rozpoznáme? Stává se technologický objekt zrcadlem našich potlačených tužeb po kontrole a bezpečí, nebo je naopak jejich zprostředkovatelem?

Video s názvem Vanilla Sky se na rozměrném projekčním plátně ve tvaru zpětného zrcátka rozevírá jako sugestivní vzpomínka. Sterilní atmosféra tranzitu, pastelové barvy, drobné nerealistické detaily a krajina silnic a polí bez lidských stop rámují dialog řidiče/řidičky s neznámým spolucestujícím, možná strojovým vědomím. Zatímco auto dál uhání vpřed, jeho rychlost koliduje se zpomaleným popisem snu. V této kolizi času a smyslového zostření se zrcadlí rozpor současnosti: Zahlcení se obrací proti možnosti vnímat, cítit, pamatovat si. Spolucestující hlásí dystopických 46 stupňů Celsia.

Dozvídáme se, že ve snu někdo nastoupil do auta a prostřednictvím jeho těla se zvukem šířila jakási vnější entita, kterou uzavřenost karoserie pohltila a nechala ji prostoupit všemi a vším přítomným. Něco sladkého a lepkavého pokrývá povrchy i kůži a umožňuje vzájemnou citlivost. Celý dialog doplňují vsunuté interference, záblesky pohledů z odlišných měřítek: mikroskopické snímky živočichů, pohled na nebe, útroby motoru splývající s vnitřnostmi. Tyto trhliny odhalují zhmotnění vzniklé surreálné entity spojující metabolické s mechanickým, planetární s mikroskopickým – jako živoucí vědomí usazené v materiálech, zvucích a buňkách.

Do dialogu vstupuje i hlas z rádia, podávající zprávy o mrtvé velrybě nalezené v zamrzlých oceánských vodách. Stala se útočištěm pro parazitické organismy, udržující její mrtvé tělo v živoucím stádiu. Stejně jako mrchožrouti oživují mrtvou velrybu, řidič/ka parazituje uvnitř stroje. Tím nás autorka mimo jiné nenápadně navádí k přehodnocení definice živoucího, kterou obvykle přisuzujeme organismům majícím buněčnou paměť. Můžeme ji chápat i jako entitu schopnou reagovat, vnímat či spoluutvářet dění – jakou je například i objekt transportu, který dlouhodobě materializuje ekonomické a společenské struktury. Dílo klade otázku redefinice pojmu živého v kontextu současnosti, kdy schopnost vnímat, reagovat a akumulovat stopy není výhradně biologická, ale materiálně distribuovaná. Tím a dalšími postupy se výstava vědomě vpisuje do samotné logiky systému, který jinak kritizuje – využívá jeho mechanismy akumulace, kontroly a distribuce, aby je zevnitř narušila. Parazituje na estetice, rétorice i materiálních stopách pozdního kapitalismu, aniž by na první pohled zaujímala zcela zjevné opoziční stanovisko nebo využívala eskapismu. Může působit záměrně nejednoznačně, dokonce matoucím dojmem, tato strategie klamu nás však nutí k rozplétání vlastních jistot. Můžeme se uvelebit v této pastelové iluzi systému, jen abychom mohli nahlédnout hlouběji do jeho útrob.

Tělo řidiče/řidičky je ve videu částečně skryté, zarovnané s konstrukcí vozu, jehož schopnosti si subverzivně propůjčuje. Nasazené bílé rukavice přenášejí pozornost na dotek, jsou fetišizovaným mezikrokem mezi volantem a rukou. Řidič/ka neprožívá jízdu jako činnost, ale jako dvojitě performativní gesto; řízení není jen prostředkem, ale rituálem, v němž se automobilové a lidské vědomí spojuje. Jeho/její kůže se stává senzorem; kapky potu pod mikroskopem skrývají kovové mikrosoučástky a jsou známkou pronikajícího rozpáleného vnějšku. Vyvoláním vzpomínky se sen stává skutečným afektem a my přihlížíme celému procesu intimního prolnutí vozidla a člověka. Možná nejde o ztělesnění, ale o rozpuštění subjektu v jeho druhé kůži pláště. Pokud tělo splývá se strojem, kde hledat zbytky autonomie – v gestu, ve zpětné vazbě smyslů nebo v melancholii pociťované při poslechu oblíbené písničky?

V krajině, externalizovaném vnitřku, se ve videu nepřetržitě otáčejí turbíny, zosobňující dokonale synchronizovaný systém. Jejich lopatky rotují po směru hodinových ručiček jako časové ukazatele znázorňující neutuchající akceleraci. Když se hlavní postava ve vzpomínce zalekne hloubky přijaté entity, obrací se zpět k tomuto rytmu – k pravidelnosti pohybu a obrazu, která vytváří iluzi bezpečné kompaktnosti. Jsou estetizovaným symbolem produkce energie a připomínají odcizený řád, k němuž nutně náležíme a který jsme si přivlastnili. Kalousová zde pracuje s obrazem kontroly jako podvědomé útěchy – jako bychom se znovu ubírali do přehledné organizace digitálního režimu, abychom se nemuseli konfrontovat s chaosem, nebo snad i náznakem něčeho transcendentního. Právě v této kontradikci vidím klíčový moment výstavy a zároveň i konzistentní linii v dlouhodobém přístupu autorky. Místy až ironická a naivní estetika dystopické budoucnosti není jen vizuální kulisou, ale nosnou strukturou, skrze niž autorka artikuluje hlubší otázky po hranicích autonomie, touze po řádu i strachu z jeho ztráty. Tato estetizace zde hraje klíčovou roli: Přenáší realitu do paralelní roviny, kde ji lze uchopit jako simulaci. Svět, který vypadá povědomě, ale je možné jej zkoumat beze strachu z přímého ohrožení.

Když oddálíme svůj zrak od zpětného zrcátka, projekčního plátna, spatříme přítomnost přihlížejícího objektu. Jedná se o koženou sedačku, jež se ergonomicky prohýbá a přeskupuje do dřevěných končetin, které jsou zároveň zakončením zmrazených točících se turbín. Ty se zvnějšku promítají do vnitřních tvarů interiéru vozidla, a objekt tak souběžně přebírá mimikry záhybů lidského těla. Materiály v interakci s ním jako by vsákly veškeré informace a přetransformovaly se. Jejich čistá, sériová forma pak překvapuje svým skrytým emocionálním nábojem, který rezonuje s napětím přítomným i ve videu.

Objekt v práci Kalousové není jen pozorován; sám jakoby přihlíží, vnímá, vstupuje do dialogu. Myslím, že právě v těchto momentech se zde zjevuje podoba nové materiality, která je v současném umění hluboce přítomná: Taková, která nevychází jen z formální inovace, ale z hlubokého znejistění vztahů mezi subjektem a aparátem. Objekt se stává nositelem afektu a odpovědnosti, kterou mu jako lidé sami předáváme. Nastiňuje i to, že se jím možná zároveň sami chceme stát, proměnit svou dočasnost v přizpůsobivou a zároveň stálou podstatu – takovou, která je schopna přežít tlak ultrarychlé proměnlivosti a odolat časovosti.

Výstava To The Bone neukazuje přijímání hybridity věcí a subjektů jako bolestné ani vyloženě uspokojivé, je spíše něčím mezi adaptací a novým způsobem sebepozorování. To, co se zprvu může jevit jako prostor budoucí vize, je reflexí současného stavu, kdy technologické není externí, ale vnitřní, zapsané do pohybu a řeči v každodenním jednání. Filozof Mark Fisher ve svých textech zdůrazňuje, že dystopie už dávno není vzdálenou, futuristickou představou, ale „realitou, která nás obklopuje“. Tato myšlenka nám pomáhá pochopit, že výstava není ani tak o fikci, jako o zkušenosti. A zůstává proto – i přes zdánlivou chladnost – emocionálně dostupnou: Nepředstavuje pouhou kritiku vnějších struktur a systémů, míří dovnitř – k psychickým a tělesným pochodům, které s těmito strukturami tvoří neoddělitelné zpětnovazebné smyčky. Stejně tak pohled dozadu (skrze zrcátko, sen, vzpomínku) přestává být pouhým návratem, pohybem zpět, ale zpřítomňuje se. Tereza Kalousová tuto realitu komentuje srozumitelně, aniž by vynechala prostor pro nevyslovitelné.

Tereza Kalousová / To The Bone / kurátor*ka: Sára Märc / etc. galerie / Praha / 15. 6. – 21. 6. 2025

Foto: Jan Kolský