Kultura v krizi (s1 e365): Odvolání Knast

Odvolání Knast jako účet za prázdné sliby i␣varování

Ke 230 letům od založení, jež chtěla Národní galerie Praha letos slavit, dostala naše největší výstavní instituce dárek v podobě odvolání generální ředitelky. Otřes na vedoucím postu je samozřejmě velmi nepříjemný – nehledě na dobu oslav – zejména proto, že se jedná o náhlý krok, po němž nenásleduje běžná komunikace ze strany nadřízeného, ale vlastně ani samotné odvolané ředitelky.

Jenže stejně jako u onoho bájného data výročí – Národní galerie byla založena de facto až zákonem z roku 1949, aby tak mohla sloužit jako pověřená státní instituce k obhospodařování uměleckých děl zabavených Němcům po válce, Židům o pár let dříve a samozřejmě i podnikatelům a sběratelům v letech následujících – je to složitější a rozhodně ne černobílé i s odvoláním Knast.

Je tak důležité oddělit problémy odrážející se ve stavu galerie jako instituce, která v posledních letech čelí prohlubující se krizi, zejména finanční, od těch, které vidíme na rovině politické. Samozřejmě platí, že ředitelka je obojím: musí vést samotnou instituci manažersky, ale zároveň se musí také podílet na politických vyjednáváních, protože jejím přímým nadřízeným je ministr kultury. Přímou odvolatelnost vedení příspěvkových institucí zřizovaných ministerstvem kultury kritizovali mnozí již víc než deset let. Naposledy se podobně diskutované odvolání týkalo Jiřího Fajta. Ten byl vyhozen ministrem Staňkem skrze argumentaci na základě provedeného finančního auditu a nařčení z nehospodárnosti, za vyhození se pak musel stát Fajtovi omluvit. Nic takového jsme teď neviděli. Ministr Klempíř (Motoristé sobě) Knast dokonce poděkoval – s tím, že ve funkci končí hned druhý den ráno.

Od dob Fajta se ale jinak v otázce přímé podřízenosti vůli ministrů moc nezměnilo, a to dokonce ani přes schválení dlouho slibovaného zákona o veřejných institucích v kultuře. Ten prosadil Martin Baxa (ODS) a nadefinoval jím možnost mít u těch institucí, které si tuhle novou formu dobrovolně zvolí, i správní radu. Ta jmenuje ředitele či ředitelku – s tím, že část správní rady měla být jmenována z řad odborné veřejnosti, čímž se měl zmenšit politický tlak. Problém ale je v tom, že spolu s novým formátem organizace, který je ušitý na míru institucím pracujícím se živým uměním, tedy zejména divadlům a orchestrům (které jej prolobbovaly), se mění i majetková struktura, aby mohly instituce s vlastním majetkem lépe a svobodněji zacházet. Jenže právě to pro paměťové a sbírkotvorné instituce, jakou je i NGP (stejně jako NM, NFA, Muzeum literatury a další), není nijak vhodné ani výhodné. Sbírky totiž podléhají speciálnímu režimu a jiného majetku zas tolik není (budovy jsou památkami, také s nimi nelze volně nakládat atp.). Ve výsledku tak pro Národní galerii (a další zmíněné) nový typ instituce požadovanou změnu nepřinesl – což ostatně konstatovalo již v roce 2024 samo ministerstvo kultury.

Ministr kultury má tedy na odvolání ředitelů/ředitelek příspěvkových organizací plné právo. To ale ještě nevysvětluje, proč odvolal Knast právě teď, s okamžitou platností, v době, kdy jí do konce mandátu zbýval necelý rok. Proč k tomu neproběhla žádná veřejná slyšení, proč si nebudou mít obě ženy čas a prostor předat vše potřebné pro výkon funkce? A proč ministerstvo paralelně nevyhlásilo – ideálně na klasické tiskové konferenci – výběrové řízení, transparentně nekomunikovalo své výtky s médii a proč zkrátka neodůvodnilo oficiálně svoje kroky jakýmikoliv argumenty? Na tyto otázky by nám asi musel odpovědět sám Klempíř, já se tu mohu pokusit upozornit jen na několik souvislostí, které celou situaci komplikují.

Palác Kinských, foto: Archiv NGP, Tomáš Slavík.

V jaké kondici je NGP?

Nejprve k těm argumentům: přijít s důvěryhodným vysvětlením by jistě nebylo náročné – vzhledem k problémům, které Knast a její vedení v galerii měly. V čerstvé paměti má odborná veřejnost zejména kritiku letošního a loňského programu největší výstavní instituce v zemi, který naplňují jen dvě velké výstavy vlastní produkce (výstava ke 100 letům surrealismu připravená původně pro estonské Tartu a výstava umění doby Anny Jagellonské), expozici pro Benátské bienále a malou výstavku v grafickém kabinetu, jež se vztahuje k účasti Jiřího Koláře na Bienále v São Paulu, či projekt ke zmíněným oslavám 230 let NGP. Problémy v galerii ukázal nedávný dopis odborové organizace NGP vedení, v němž si zaměstnanci stěžovali na špatnou personální politiku, „toxické pracovní prostředí a absenci transparentní komunikace“ a v neposlední řadě na špatné finanční ohodnocení. Tehdejší ministr Baxa odvolání ředitelky odmítl a ona slíbila, že se napraví.

Pěnou všedních problémů v kultuře překrytá je kauza odvolání specialisty na granty a vědu a výzkum Martina Musílka, jež rozklížila odbornou veřejnost a postavila proti sobě odborníky a instituci. Ještě hlouběji pak zapadly stížnosti na jednostrannost programu, jež hlasitě ventilovali Tvrdohlaví Jiří David, Jaroslav Róna a kol.

Mezitím by bylo dobré oprášit také kauzu kolem plánovaného zpoplatnění prostoru Atlas v mezaninu Veletržního paláce, z nějž po kritice veřejnosti Knast nakonec po dvou týdnech couvla. A v neposlední řadě připomeňme kauzu s nekomunikací se Slovenskou národní galerií ohledně využití pavilonu v Benátkách.

Knast tak evidentně chyběla důvěra vlastních zaměstnaných, kteří se kvůli nejistotě plynoucí z chybějícího pocitu opory uchýlili k uzavírání se do prostoru vymezeného vlastním oddělením a namísto spolupráce tak nastoupilo zmiňované toxické soutěživé a nedůvěry plné pracovní prostředí. Knast podle některých informací Artalku měla tendenci k mikromanagementu, což zmíněné situaci nepomohlo.

Stejný problém ale představovala finanční situace galerie. Propsala se i do výše platů, jež jsou v porovnání s podobnými vysoce odbornými pozicemi jinde nebo v zahraničí ostudně nízké. Sem ale patří také otázka největší investice, kterou momentálně NGP bude muset realizovat: stavby nového depozitáře v Jinonicích ve výši 2,2 miliardy korun českých. Paralelně se také opravuje lukrativní palác Kinských na Staroměstském náměstí za minimálně 60 miliónů. A jak nás naučila historie, právě v dobách velkých investic se dostává vedení dané instituce pod velký politický tlak: Možná si pamatujete, že právě v době, kdy Národní knihovna Praha stavěla depozitář v Hostivaři a rekonstruovala Klementinum, se v jejím vedení vystřídali hned tři ředitelé jen během roku 2015 – zřejmě tak tehdejší ministři kultury Jiří Besser a Daniel Herman chápali investice jako příležitosti. 

Vizualizace nového depozitáře v Jinonicích. Zdroj: prezentace NGP, 2025

Má vedení příspěvkových organizací strach?

Škrty se nicméně již v předchozích letech, za ministra Baxy, dotkly všech příspěvkových organizací MK ČR – všechny musely najít kolem 6–10 % úspor, v situaci, kdy i bez toho měly problém s financemi vyjít. Tudíž výtky ředitelky Knast ohledně nízké podpory ze strany zřizovatele jsou pravděpodobně oprávněné a ústy tiskové mluvčí je Artalku byly znovu potvrzeny s tím, že se škrty mohou dotknout jak zmíněných investic, a to i schválených a připravovaných, tak i programu anebo otvírací doby Národní galerie.

Na dotaz Artalku ohledně dostatečnosti zdrojů v posledních letech odpovědělo také Muzeum umění Olomouc s tím, že nedostatek finančních zdrojů řeší s ministerstvem v posledních letech aktivně a opakovaně, jenže místo navýšení byli nuceni přistoupit od letoška k omezení otvírací doby expozic a zavřeno mají v Olomouci v pondělí i úterý. Například Moravská galerie zavedle omezenou otvírací dobu (středa až neděle) už před lety bez větší pozornosti. Na dotazy Artalku ohledně aktuální finanční situace ale vedení MG čas nenašlo. Muzeum romské kultury pak sice odpovědělo, že situace je pro ně také dlouhodobě finančně komplikovaná, podrobnější komentář ale dát odmítlo. Podobně se vyjádřil ředitel Uměleckoprůmyslového musea Radim Vondráček, že letošní rozpočet ještě není schválený ministerstvem, jakýkoliv komentář k posledním několika letům ale odmítl. Výsledek malé ankety tak ukazuje zejména na strach, který odvolání Knast mezi řediteli příspěvkových organizací vyvolalo. Je tak možné, že i to byl jeden z cílů tohoto kroku Oto Klempíře.

Spekulace o důvodu odvolání Knast v médiích však směřovaly zejména ke kritice nízké návštěvnosti, která nedosáhla předcovidové úrovně. Dlouhodobým argumentem kulturní sféry je přitom právě fakt, že čísla návštěvnosti nelze brát jako hlavní měřítko v posuzování úspěšnosti instituce, a to platí u divadel či vážné hudby, stejně jako u galerie. Covidová pandemie nejen zasáhla krátkodobě a intenzivně v podstatě všechny instituce v kultuře po celém světě, ale zároveň proměnila i chování publika, a to jak domácího, tak i turistů, a na úroveň návštěvnosti roku 2019 se dostalo jen několik světových muzeí. Ačkoliv je v našich podmínkách situace trochu jiná, právě NGP spoléhá na turisty a celková čísla se pohybují nad půl milionem návštěvnic a návštěvníků ročně, oproti sto šedesáti tisícům u druhé největší Moravské galerie v Brně, jak plyne z dat za rok 2024. Je tedy potřeba hledat u NGP jiné argumenty: mezi ně může patřit například jen malá snaha budovat vztahy napříč kulturní a uměleckou scénou, angažovat stávající zájemce, ale také zapracovat na propagaci. To se ovšem NGP dlouhodobě nedařilo a zmíněné spolupráce v rámci výstavního plánu (Bienále Ve věci umění, Finálová výstava Ceny Jindřicha Chalupeckého, Bienále UMPRUM atp.) sice vedení NGP vstřícně přijalo, ale zejména jako vítané rozšíření programu jejž dodají partnerské instituce na klíč, tedy v podstatě s minimálními náklady na straně hostitele. Státní instituce je vnitřně neflexibilní a spolu s podfinancováním se jednání o spolupráci stávala – podle několika zdrojů – hodně náročnou a zdlouhavou disciplínou. Galerie také sice pokročila v digitalizaci sbírek, jak tvrdí v níže přiloženém dokumentu, ale nezvládla výsledky zveřejnit na webu nebo přidružené platformě, která je momentálně "mimo provoz".

Veletržní palác. Foto: Archiv NGP, Katarína Hudacinová.

Kdo teď radí s naplněním vizí rozvoje NGP?

Naplňování cílů a směřování instituce měla od nástupu Knast kontrolovat tzv. garanční rada. Ministr Lubomír Zaorálek ji ustanovil a kromě zástupce ministerstva v ní seděli ze dvou třetin odborníci a odbornice. Ministr Baxa se v květnu 2023 rozhodl složení obměnit a bez udání důvodu do čela garanční rady dosadil svou tehdejší poradkyni Helenu Musilovou. (Podrobně jsem o celé kauze psala na Artalku.) Oto Klempíř se pak rozhodl na počátku března celou garanční radu zrušit, kvůli čemuž pak musel i změnit statut instituce, jenž je pro ni závazným dokumentem. Musilová potvrdila, že se o tomto kroku dozvěděla až zpětně z emailu 19.3., tedy asi dva týdny po schválení změny statutu NGP. Ani na setkání se zaměstnanci či v následném e-mailu pak nebylo podáno vysvětlení tohoto kroku. Skoro to tak vypadá, že garanční radu vyměnil Klempíř za konzultace se svou slovenskou kolegyní Martinou Šimkovičovou a do procesu destrukce zaběhlých institucionálních pořádků si nechce nechat mluvit odbornictvem. To byla totiž hlavní funkce poradního orgánu ministra kultury: radit v koncepčních otázkách a propojovat vedení instituce s odborníky a odbornicemi z oboru. Velké diskuse se podle Musilové vedly hlavně o rekonstrukci pavilonu v Benátkách anebo otázkách spojených se stavbou a funkcemi nového depoziotáře NGP.

Dalším nečekaným a navenek nekomunikovaným krokem nového ministra bylo interní doporučení vedení příspěvkových organizací k revizi vyvěšení vlajek nad vchodem do galerie. Podle informací Artalku si toto doporučení vyložili jako pokyn ke svěšení ukrajinské vlajky v Olomouci (okomentovat to však vedení instituce odmítlo), aktuálně nevisí ani nad vchodem do objektů Moravské galerie v Brně, o víkendu pak ještě vlály nade dveřmi brněnské centrály Muzea romské kultury jak ukrajinská, tak romská  vlajka. Nad vchodem do Veletržního paláce pak zatím také najdeme symbolicky samolepku v ukrajinských barvách, je ale otázkou, jak se k tomu postaví pověřená ředitelka Kotková. Ředitel Národního muzea Lukeš dal pokyn ke svěšení ukrajinské vlajky již před volbami, zřejmě v očekávání jejich výsledku.

Návštěvníci v Salmovském paláci. Foto: Archiv NGP.

Komu slouží chaos v institucích?

Právě přizpůsobování se stále rychlejšímu oklešťování autonomie svěřených institucí, nevyzpytatelnost a snaha rozdělit jak pracující uvnitř, tak i odbornou i laickou veřejnost jsou znakem toxického prostředí. A právě takové cíle evidentně sleduje i politika Oto Klempíře v pozici ministra kultury ČR. Rozdělování je totiž nejlepším krytím pro jakékoliv dosud kritizované aktivity sloužící motoristickým zájmům a je též nejjednodušším krokem pro oslabení odporu a schopnosti postavit se rostoucím autoritářským a krajně pravicovým tendencím, které Motoristé reprezentují. Ačkoliv tedy nebude po návratu Alicji Knast volat zřejmě nikdo, měli bychom se všichni jasně vymezit vůči podobným mocenským zásahům do kulturních infrastruktur, jež potřebujeme pro uhájení kritické diskuse v Česku. Na Slovensku můžeme vidět, že to není jednoduchý úkol, ale je zcela nezbytný pro fungování různorodé kulturní scény, která dokáže pomáhat při náročných úkolech, jež na nás čekají: Umění a kultura totiž mohou významně pomáhat při adaptaci a vyrovnávání se s proměnou světa, jak už ji sledujeme na rovině migrace, rozvratu klimatu a v neposlední řadě v šílené kadenci útoků v nedalekých zemích strategicky důležitých nejen pro ekonomiku. K tomu ale poslouží jen taková kultura, která má prostor se nadechnout, může si dovolit být kritická, podporuje imaginaci a rozumí důležitosti diverzity. S parafrází řečeno: Kultura musí být sociálně citlivá, svobodná, a žádná jiná! 

Foto: Archiv Národní galerie Praha
Titulní foto: Alicja Knast, autor: Jakub Přecechtěl