Fašistická postinternetová avantgarda

Ustrašená sonda do umění alt-right, edgelordek a Temného osvícenství

„Fašismus důsledně směřuje k estetizaci politického života,“ píše už Walter Benjamin. Nešťastně blízko ke zdroji si německý filozof ve třicátých letech všiml, že fašismus místo skutečného řešení sociálních a ekonomických problémů přenáší politiku do rovin obrazů, symbolů a emocí. Všechno úsilí estetizovat politiku pak kulminuje v jediném bodě – a tím je dle Benjamina válka.

V červnu letošního roku oznámil neoreakcionářský a krajně pravicový bloger Curtis Yarvin účast v opencallu na kurátorování amerického pavilonu na Benátském bienále umění, kde by chtěl pod heslem „dissident-right art hos“ „trumpifikovat“ přehlídku. Yarvin ve videu generovaném umělou inteligencí zdůvodňuje svoji účast tím, že „většina lidí ani neví, že existuje celý umělecký svět Temného osvícenství“ – protidemokratického, antiegalitářského a libertariánského myšlenkového směru poskytujícího „filozofické“ zázemí krajní pravici v USA – a že způsob, jak vyhrát „občanskou válku“, je „nejdříve přesvědčit liberály, že neoreakcionářské umění je lepší než to jejich.“[1]

Mimo zmínění spolupráce s Unsafe House, holandským, nijak podnětným streamovacím projektem Tarika Sadoumy[2], a (pravděpodobně neuskutečnitelného) vystavení Tizianova obrazu Znásilnění Evropy nenabízí Yarvin moc vodítek, co tento skrytý umělecký svět Temného osvícenství obsahuje. Tato skutečnost ale perfektně vystihuje povahu krajně pravicového umění, ve kterém o umění často vůbec nejde: záměrem je provokovat a urvat si pozornost veřejnosti či sympatizantů a sympatizantek. I přes to vezmeme Yarvinovu poznámku na okamžik vážně a v následujících třech textech (které budou na Artalku s týdenním rozestupem vycházet) se pokusíme rozkrýt, jakým způsobem se novodobá krajní pravice začala postupně vplétat do diskurzu současného umění; a jakým způsobem v něm začaly „tvůrčí“ prostředky alt-right[3] získávat na relevanci.

Tiziano Vecelli, Znásilnění Evropy, 1560–1562, dostupné z Wikimedia Commons. 

K pochopení vzestupu alt-right a jejích vazeb na umělecký svět, postupného rozkladu kulturních institucí v USA a normalizace alt-right kódů si budeme muset nejdříve připomenout kulturní klima okolo prvního zvolení Donalda Trumpa v roce 2016 a vizuální strategie jeho podporovatelů. Tento exkurz nám snad přiblíží, jak a proč se (nejen) současné umění pomalu začalo stávat edgy a „post-woke“, zříkat se dříve žádoucí korektnosti a mimikovat kulturní projevy pravice.

V prvním textu této série se tedy vrátíme k již archaicky působícím počinům z dob raného webu 2.0: k „memové magii“ a digitální ikonografii, s níž je úzce spjata vizuální rétorika krajní pravice, která – jak uvidíme – za mnohé vděčí avantgardám 20. století. Další text pak připomene zaprášené termíny jako akceleracionismus nebo postinternet a ukáže jejich paralely a překlenutí s „extrémní“ vizualitou a politikou. Zatímco se totiž v desátých letech svět umění pokoušel ohledávat či napodobovat digitální a techno-kapitalistickou estetiku, ve stejný okamžik podobných kreativních postupů (úspěšně) využívalo i hnutí alt-right k šíření své propagandy. V posledním článku se pak vrátíme k Yarvinovi, tvorbě Temného osvícenství a kulturní normalizaci krajně pravicového diskurzu a zaměříme se na obecnější otázku, zdali liberální umění – tak, jak jsme ho znali – stále existuje, či zdali už nepadlo pod útoky (neo)reakcionářů, edgelordek či přímo neonacistů.

Ve stejný okamžik je třeba zmínit, že slovem fašismus tu nadále nebudeme plýtvat. Ačkoliv myslitelky a myslitelé, které budu v textech zmiňovat, na historický fenomén fašismu reagují, ve složité politické krajině dneška je časté žonglování s tímto termínem až příliš ošemetné. Už v poválečné době si George Orwell všímá, že označení fašistou se stalo spíše vyprázdněnou nadávkou nežli konstruktivním označením. Navíc, na terminologickou diagnózu Trumpova režimu nemám ani vzdělání, ani žaludek. Tím více se této nálepky vyvaruji v případě umělkyň a umělců, u nichž – jak se ukáže v následujících textech – je velmi nesnadné určit, zda inklinují k extrémním politickým pozicím, nebo zda strategicky (či intuitivně) provokují zastánce liberálních hodnot. Záměrem textů je tedy mimo jiné sledovat, jakým účelům díla těchto tvůrců a tvůrkyň slouží a jakou hrají roli v politické organizaci současné krajní pravice. Paralely mezi zmíněnými osobami a fašismem jsou tak čistě náhodné a v žádném případě je doma nezkoušejte.

Screenshot z videa Curtise Yarvina a Unsafe House, dostupné z:  https://www.youtube.com/shorts/QtriLDT2Vs0.