Alt-right jako nová avantgarda: 4chan, memy a nekorektní transgrese

O tom, za jakých kulturně-politických podmínek vznikalo umění alt-right, jež šíří zejména manosférní influenceři a blogeři prostřednictvím memů, kdo jej institucionálně podporoval a vystavoval, a především, jak je zrádné v tomto kontextu relativizovat, píše Jiří Sirůček v prvním textu třídílné série.

Memová magie alt-right 

S prvním vítězstvím Donalda Trumpa v roce 2016 bylo vcelku nekriticky přijato, že za jeho úspěchy stojí personalizované reklamy na sociálních sítích a memy. S odstupem času se ukázalo, že zásluhy analytických společností i internetových obrázků byly značně přeceněny. Avšak pocit důležitosti, který tím tzv. shitposteři získali, umožnil strmější vzestup pofidérních blogerů, anonymních přispěvatelů i manosférních influencerů řadících se k alt-right, která se začala postupně formovat již v nultých letech, a to právě především skrze chatroomy, blogy, internetové časopisy (jako například The Alternative Right založený neonacistou Richardem Spencerem), fóra a sociální sítě jako 4chan, Gab a Reddit. Spojuje ji především antiglobalizační a antiwoke pozice, dojem bílé nadřazenosti[1] a rasistické netolerantní postoje, jež jsou nejčastěji manifestovány skrze kyberšikanu, sdílení kontroverzního obsahu a trollení zastánců a zastánkyň progresivních hodnot.[2]

Síla alt-right vzešla z obratné utilizace digitálních nástrojů, z mnohosti, jež umožňovala jednotlivcům ztratit se za kryptickými přezdívkami v moři dat. I proto její povahu nejvíce vystihují memy a s nimi spojená „memová magie“ – představa, že memy, neustále upravované a mutující obrázky, mají až nadpřirozenou sílu. Emblematickým pravičáckým memem je Pepe the Frog: žabák, původně vytvořený komiksovým tvůrcem a umělcem Mattem Furiem v roce 2005, nejdřív koloval na internetu jako amorfní obrázek, který mimo jiné sdílely i popové hvězdy jako Katy Perry. Popularitu získal ale i na 4chanu (později 8chanu) a poté, co jej na tehdejším Twitteru nasdílel Donald Trump a následně jeho syn, se žabák stal „neoficiálním maskotem alt-right hnutí“. Mem byl sdílen v nekonečných iteracích a jeho moc spočívala v až groteskní nejasnosti, neboť ošklivý žabí obrázek lze na první pohled jen těžko spojit s nenávistnou ideologií alternativní pravice, díky čemuž se mohl dostat prakticky kamkoliv.

Trumpův předvolební Tweet, Twitter, 2016. Archiv autora.

K Pepe se navíc váže satirický náboženský kult uctívající dávného egyptského žabího boha Keka, na nějž navazuje neexistující národ „Kekistánu“, který si vymysleli uživatelé 4chanu a jehož vlajka, často vyvěšená na Trumpových mítincích, svým rozvržením odkazuje na nacistickou symboliku. Bizarních motivů absurdně oslavujících diskriminaci kolovalo online bezpočet, zmiňme ještě dodnes velmi populární mem Wojak, který jednoduchou kresbou znázorňuje zádumčivé mužské emoce, či postavu Moon Mana, která v černobílém klipu rapuje „Black Lives Don’t Matter“.

„Alternativní“ válka proti korektnosti

Publicistka Angela Nagle v knize Kill All Normies zkoumá vzestup alt-right a polarizovanou kulturu USA okolo roku 2016 a píše: „Tumblerová, kampusová identitární politika dosáhla svého vrcholu a všechno – od jedení nudlí až po čtení Shakespeara – bylo označeno za ‚problematické‘, a i ty nejbanálnější činy za ‚misogynní‘ či ‚rasistické‘.“ Dle Nagle je tak alt-right kulturní reakcí na prevalentní „antimužskou, antibílou, antiheterosexuální, anticis rétoriku“ liberálů, politickou korektnost, mainstreamový feminismus a kulturní levici. A i když byly příčiny jistě spletitější, je evidentní, že s pocitem ztráty relevance a reprezentace přišli bílí muži na 4chanu s hyperironickým, provokativním a kryptickým humorem, který jim domněle navrátil hlas. Připomeňme si opět Waltera Benjamina – místo reflexe skutečných příčin frustrace, jež má primárně ekonomické důvody, se boje přesouvají do roviny jazyka a symbolů: „Svou spásu [fašismus] spatřuje v tom, že dovoluje masám vyjádřit se (ne však domáhat se svých práv).“ Zpětné převzetí verbální moci na internetových platformách je ve své zvrácené formě tímto bojem o „vyjádření se“: ne náhodou Trump často hovoří o cenzuře svých podporovatelů.

Vlajka Kekistánu, nápadně připomínající nacistickou válečnou vlajku Reichskriegsflagge. Zdroj: Wikimedia Commons. 

Toto často radikální vymezení se vůči woke kultuře a politice identit však není výhradně vlastností alt-right, nýbrž spojujícím prvkem celosvětové krajní pravice. Síťovitá povaha internetu totiž umožnila nečekané spojení pubertálních gamerů, gymbros, nerdů, trollů, anime milovníků, blogerů a incelů s evropskými konzervativními politiky, „čistokrevnými“ neonacisty či neoreakcionářskými filozofy jako třeba Yarvin. Provázání těchto dříve separovaných skupin nešťastně urychlilo nárůst radikality, čehož alt-right pohotově využila a ze zapadlých koutů internetu se vyšplhala až do nejvyšších pozic světové politiky.

Avantgardní kultura alt-right

Jak naznačuje výše zmíněné, „krajní pravice často pojímá své různorodé online aktivity (sdílení memů, organizování facebookových skupin, vedení časopisů, nahrávání podcastů, dělání antisemitských remixů Florence and the Machine) jako ‚metapolitiku‘ – pojem označující strategii ovlivňování kultury za účelem ovlivnění politiky,“ píší autoři knihy Post-Internet Far Right. I sám Richard Spencer tvrdí, že politiku nezmění volby, ale kulturní restrukturalizace. A jak vystihuje i rozšířený výsměšný slogan „left can’t meme“, v produkci virálního obsahu alt-right jednoznačně dominuje: centrum její kulturní síly totiž leží v proměnném digitálním světě, v nekonečných tocích obrazů, videí, podcastů nebo reelů.[3]

Historik a teoretik umění Vid Simoniti si všímá, že vizuální strategie současné alt-right v mnohém připomínají postupy západních uměleckých avantgard první poloviny dvacátého století. Místo obligátního futurismu ovšem Simoniti ukazuje, že alt-right spíš navazuje na strategie dadaistů nebo surrealistů. Již zmíněný ironický a nonsensový humor slavně nalezneme v dadaistických happeninzích a v jejich kritice maloměšťáctví dvacátých let. Nagel podobně popisuje, že trollování a provokace na 4chanu v mnohém připomínají surrealistický a kontrakulturní výsměšný útok na křesťanskou buržoazní společnost a její mravy. Současní „alternativci“ totiž podobně útočí na elitní a liberální mainstreamovou kulturu a oproti původní uniformované sebevážnosti krajní pravice se alt-right humor, podobně jako humor avantgardistů, nebojí zdiskreditovat ani sebe sama. Celé hnutí je protkané pocitem renegátství vycházejícího z nepřijetí a nepochopení většinovou společností, která se sama údajně rozpadá pod cenzurou, vážností a zbytečně svazujícími hodnotami. Alt-right tak ironicky přijímá roli odpadlíků a skrze nonsensová gesta svoji společenskou nepatřičnost ještě akceleruje. Jisté klaunství a absurdita k hnutí totiž bezpodmínečně patří – jen tak může Jair Bolsonaro tweetovat sexuálně explicitní videa, Donald Trump osočovat migranty z jezení domácích mazlíčků a v našem kontextu Miloš Zeman střílet ze samopalu nabitého Becherovkou na žurnalisty.

V tomto světle lze chápat i tvorbu „edgy“ fotografky Heji Shin, jíž se bravurně daří instrumentalizovat kontroverzi a provokaci. Na edgy snímky opičích zadků, které autorka prohlásila za vlastní autoportréty, navázala v roce 2018 sérií portrétů rapera Kanyeho Westa (nyní Ye). I přes to, že West desátých let je vcelku slabý odvar oproti tomu dnešnímu, v umění byl již tou dobou pro mnohé persona non grata, a to především kvůli své otevřené podpoře Donalda Trumpa a kvůli prohlášení, že 400 let otroctví amerických černochů byla „jejich volba“. Když tak Shin na protest „proti politické korektnosti“ vystavila v Kunsthalle Zurich sérii velkoformátových portrétů rapera, vyvolalo to značnou nevoli. To byl ale evidentně autorčin záměr: „Věděla jsem, že tuhle výstavu budou lidé nenávidět, [protože] touha, aby umění odpovídalo jejich morálním a politickým standardům, tu byla vždycky. Dnes je však umění vnímáno víc než kdy dřív jako konečné potvrzení správnosti,“ řekla artnetu. Je otázkou, nakolik byla spolupráce s Westem promyšlenou instituční kritikou, nebo zaručeným magnetem na publicitu. A přes to, že snaha ohledávat, co je v umění akceptovatelné a co již nikoliv, je bezpochyby zajímavá, v neprospěch umělkyně kromě jiného hraje nedávný vývoj rapera, jenž prošel takřka surreálnou gradací. Příklad Shin tak skvěle ukazuje, jak se může mediální provokace a transgresivní ironie nekontrolovaně zvrátit do situace, kdy máte najednou portfolio plné portrétů sebeproklamovaného nacisty.

Pohled do výstavy Heji Shin v Kunsthalle Zurich. 

V kontextu transgresivní ironie alt-right Nagel píše, že má „mnohem blíže k heslu levice z roku 1968 ‚Zakazovat se zakazuje!‘ než k čemukoliv, co by většina lidí považovala za součást tradiční pravice“. Pozoruhodné je, že historicky to byli právě konzervativní pravičáci, kdo se vymezoval vůči transgresi jako úpadkové a degenerativní. S normalizací egalitárních hodnot se ovšem mince podivně ohnula. Situacionistické graffiti „ve společnosti, která zrušila veškeré dobrodružství, zbývá jediné dobrodružství – zrušit tuto společnost“ tak dnes spíš nalezneme na stěnách chatovacích místností nežli na zdech revoluční Paříže.

Rojivý útok na společenskou morálku: Nejasný případ Deanny Havas

Dalším překlenutím mezi uměleckou avantgardou a atl-right je dle Simonitiho odmítnutí autorství – obsah se napříč platformami organizuje kolektivně, anonymizovaně a participativně. Stejně tak jako když Hans Richter hovořil o „ne-komunitě“ a dadaistické časopisy jako Neue Jugend testovaly možnosti kolektivní tvorby, vidíme dnes kryptické uživatelské účty využívající nepřehledného prostředí internetu ke sdílení čehokoliv. Anonymita umožněná platformami jako 4chan totiž umožnila uživatelům vyjádřit své nejtemnější myšlenky, a navíc se v šokování a kontroverzi ještě předhánět. A byť je zde Simonitiho paralela s avantgardou trochu na vodě, pro obě hnutí je odmítnutí individuality klíčové, společně s budováním dojmu exkluzivity, pocitu, že má daná komunita kontakt s realitou skrytou většinové společnosti.

Dostupné z: https://www.theartnewspaper.com/2017/10/17/labeouf-ronkko-and-turners-anti-trump-work-adopted-in-nantes

V anonymitě vězí taktéž síla (či magie) memů. V kolektivní tvorbě a masovém sdílení je totiž možné rozpustit nejen sebe, ale také zodpovědnost za produkci nebo šíření nenávistného obsahu. Nemožnost zcela podchytit původy, záměry nebo motivace v online světě se ukazuje v situaci okolo umělkyně Deanny Havas. Tu v roce 2018 označil britský umělec Luke Turner za antisemitku právě kvůli lajkování jediného memu. Konflikt má kořeny už v roce 2017, kdy v reakci na inauguraci Trumpa představil Turner společně s finskou umělkyní Nastjou Säde Rönkkö a hercem Shiou LaBeoufem v newyorském Museum of the Moving Image interaktivní performance HEWILLNOTDIVIDE.US. V živém streamu měli kolemjdoucí pronést lehce patetický protitrumpovský slogan vyplotrovaný rovněž na stěně galerie (v překladu znamenající jak „nerozdělí nás,“ tak „nerozdělí Spojené státy“), jež signalizoval „idylickou“ jednotu liberální protitrumpovské opozice. Stream se ale záhy stal cílem řady útoků neonacistů, alt-right i 4chanových trollů, takže jej muzeum z bezpečnostních důvodů ukončilo. Trio následně přesunulo vysílání na utajenou lokalitu, kde měla do konce Trumpova volebního období vlát vlajka se zmiňovaným heslem „HE WILL NOT DIVIDE US“. Do pár hodin ale uživatelé 4chanu za pomoci kondenzačních stop letadel, sledování letů a nebeské navigace lokaci vlajky identifikovali a následně ji lidé hlásící se k neonacistické Traditionalist Worker Party ukradli a nahradili heslem „Make America Great Again“ a tričkem s obrázkem již zmiňovaného Pepe the Frog.

Meme, který Deanna Havas lajkovala, odkazoval právě na toto drobné vítězství alt-right: zobrazoval žabáka utíkajícího s Turnerovou (a spol.) vlajkou. Turner, který je žid, proto Havas záhy konfrontoval, že se lajkováním memu hlásí k neonacistické a antisemitské ideologii, což eskalovalo v online konflikt, do něhož se zapletl i v Čechách nedávno vystavující umělec Daniel Keller (taktéž původem žid). Ten se postavil na stranu Havas a Turnerovi napsal: „[L]idé z levice, jako já, nesnášejí to, co děláš, mnohem víc než alt-right, která tě chce jen trollit (a snadno se jí to daří). Tvoje neustálé, egem poháněné skuhrání trivializuje antisemitismus právě v době, kdy znovu sílí.“ Na Kellerových drsných slovech se velmi dobře ukazuje složitá realita dnešních i minulých kulturních válek, kde se nařknutím z antisemitismu rozhodně nešetří. Ambivalence a nejasný původ memů totiž značně komplikuje rozpoznat, zdali je jejich sdílení či lajkování jen edgy vtipem, kritikou kýčovitého umění, či skutečně antisemitismem. Zatímco pro Turnera bylo lajkování memu projevem nenávisti, dle Kellera umělec přehlédl kryptickou logiku memové kultury a vybral si z davu jednoho „obětního beránka“, na němž si vylil zlost.

Pepe the Frog unášející vlajku Luka Turnera, dostupné z: https://memepedia.ru/shia-labeouf-vs-4chan-round-8/

Od Havas ale vede k alt-right vodítek více: umělkyni s ní spojuje i silná averze vůči mravokárným zastáncům liberálních hodnot, na něž útočí vyostřením jazyka až do infantilně brutálních rovin. Některé její tweety jsou toho „skvělým“ příkladem: „Jestli políbíš jinou holku, vystřílím ti univerzitu,“ napsala jednou; jindy zas konstatovala: „Jsem nebezpečná, protože víš, že když to nedotáhnu v umění, stanu se novým Hitlerem.“ Pokud se ale snažila být jen „vtipná“, velmi rychle se ukázalo, že ostřejší humor může mít i velmi temné konsekvence. Víceméně osobního konfliktu mezi ní a Turnerem se totiž chytli neonacisté z alt-right, již situaci dále eskalovali: Začali umělci hrozit smrtí, maskovaní postávali před jeho domem a poštovní schránkou mu posílali svastiky. Stejně jako anonymně rojivá logika memů může různými variacemi gradovat z nevinných obrázků k fašistické ikonografii, tak sebenejasnější střety začínající lajkem dokážou spustit řetězec příčin a následků vedoucích k etnicky motivovanému násilí. A právě „davová“ organizace alt-right, kdy se za neznámými profily či za neprůhlednými maskami skrývají nenávist ventilující útočníci, umožňuje dovést situaci do netušeně hmatatelných rovin.

Alt-right jako kulturní síla: Alternativní výstavní okruhy

Havas si byla samozřejmě vědoma toho, nakolik je v USA střelba ve školách citlivým tématem a že židovského umělce se dotkne nejvíce odkazem na Hitlera. Umělkyně sama se považující za „apolitickou podporovatelku Trumpa“ také musela vědět, jak odmítavou reakci v liberálním uměleckém světě vyvolá. To, že byla ochotná riskovat svou reputaci v mainstreamové kultuře, poukazuje na skutečnost, že již v prvním Trumpově volebním období existovalo jak paralelní publikum, tak výstavní okruhy, v nichž se mohlo umělectvo vymezující se vůči liberálním kódům realizovat.

Asi nejvýraznějším z těchto míst byla londýnská galerie LD50 v Hackney. Nezávislý prostor nebyl do roku 2016 nijak zvlášť excentrický, vystavoval postinternetové nominanty na Turnerovu cenu Jakea a Dinose Chapmanovi nebo právě ne moc známou Deanu Havas. Na sklonku téhož roku se ale v galerii odehrála konference příhodně nazvaná „Neoreaction“, na níž vystoupili řečníci asociovaní s americkou alt-right či nepokrytí zastánci bílé nadřazenosti. Jmenujme například neonacistického blogera Bretta Stevense, jehož texty byly inspirací pro norského krajně pravicového masového vraha Anderse Breivika, antiimigračního aktivistu Petera Brimelowa nebo zběhlého filozofa Nicka Landa, jenž je dnes jedním z ústředních představitelů Temného osvícenství a neoreakcionářského hnutí.

Příspěvek Deanny Havas na Twitteru, dostupné z: https://archive.ph/ZlYm3

Konference proběhla vcelku bez povšimnutí a s ní i opening výstavy 71822666, která svým jménem odkazovala na 4chanové vlákno předpovídající vítězství Trumpa. Její webová propagace sestávala z citátu Adolfa Hitlera vybízejícího k válce, doplněného snímkem Taylor Swift, stejně jako z log neonacistického Afrikánského hnutí odporu a organizace Blood and Honour. V této vyšinuté koláži může být přítomnost Swift překvapivá: zpěvačka žádné vazby na dané skupiny zřejmě nemá, její vzhled nicméně probouzí nadstandardní přízeň u amerických představitelů alt-right, dle nichž ztělesňuje ideál bílé krásy a mnozí se ji nezdráhají nazývat „árijskou bohyní“. Cílem výstavy bylo vystihnout alt-right estetickými a uměleckými prostředky, což ve výsledku spočívalo ve vystavení tweetů a memů alt-right blogerů, proponentů manosféry a extremistických influencerů jako Kantbot2000, Mencius Moldbug (pseudonym Curtise Yarvina), Melchizekek, Outsideness (Twitter/X účet Landa), E-Terrorist nebo BronzeAgePervert. Dále pak výstava představila kartičky připomínající hru Magic (vcelku běžná taktika v současném světě umění) s představiteli dnešní krajní pravice (např. Spencerem), svíčky, robůtky, diagramy mapující „mysticismus“ 4chanu, figurínu Trumpa v životní velikosti a video manifestu incela a masového vraha Elliota Rodgera, který v něm – jen okamžik před tím, než zastřelí 6 lidí – nadává na ženy kvůli jejich odmítavosti.

Na výstavě byla ale „nejpozoruhodnější“ skutečnost, že si vystačila především s již existujícími materiály vytvořenými lidmi, kteří často ani umělecké ambice nemají. Znovu se nám tak zjevuje už výše zmíněný paradox – zatímco umělkyně a umělci dříve využívali provokaci ke kritice konzervativních hodnot, dnes jsou to sami konzervativci jako Land, Yarvin a další, kdo aplikují umělecké transgresivní postupy (často pocházejících ze samotných dějin umění) k dosažení svých ideologických cílů. Případ LD50 tak demonstruje, jak mohou být buřičské tvůrčí strategie snadno instrumentalizovány extremistickou politikou.

Není proto moc překvapivé, že poté, co ještě ředitelka LD50 Lucia Diego dala najevo podporu Trumpovým protiimigračním zákonům, zavalila galerii nesmlouvavá vlna kritiky, která přešla v protesty vedoucí k jejímu (dočasnému) uzavření. Protesty však zároveň získaly i nemálo odpůrců z uměleckých řad, kteří obviňovali demonstrující z potlačování svobody projevu, cenzury a z politické kontraproduktivity. Nepřekvapí, že jedním z nich byl i Daniel Keller, dle nějž bojkot zbytečně přitahoval pozornost k jinak bezvýznamné galerii a dával jí tím publicitu. Zdá se, že Keller zde správně pochopil, jakou hru alt-right vlastně hraje. Už jenom fakt, že Trumpova figurína byla umístěna v okně galerie a mohl ji kdokoliv vidět, nahrává myšlence, že LD50 se především snažila o přilákání publicity a její cancel jí takovou publicitu zaručil. V ekonomice pozornosti totiž bitvu nevyhrává ten, kdo obhájil své hodnoty, ale ten, kdo byl vidět.

Náhled do výstavy 71822666 v LD50, dostupné z: https://www.artagainstart.com/p/what-to-do-with-ambiguity.html

Byť se Diego nepovažuje za podporovatelku alt-right, případ LD50 ukazuje na širší trend normalizace šovinistických a krajně pravicových pozic, jež mohou být šířeny i skupinami, které s nimi (možná) nemají žádné vazby. Ať už ale vycházela její fascinace nekonvenčností a provokací alt-right z jakýchkoli pohnutek, nelze ji vnímat jako apolitickou: jak totiž píše Ana Teixeira Pinto, „LD50 není příběh výlučně o umění ani výlučně o fašismu, nýbrž o tom, jak se fašismus znovu prosazuje jako kulturní síla“. A jak už tvrdil na začátku zmiňovaný Walter Benjamin, fašistická kulturní moc se organizuje hlavně skrze emoce a pozornost. A ty, ať už galerie měla jakékoliv záměry, nakonec patří alt-right.

***

LD50 je samozřejmě extrémním případem, velmi výstižně ale poukazuje na pnutí, které existuje i mezi odpůrci krajně pravicové ideologie. Jedni se pokoušejí extremistické projevy umlčet a deplatformizovat, zatímco druzí shledávají hrozbu v publicitě, kterou bojkotem alt-right hlasů vyvolají. Právě druhá skupina se rozhodla, že porazí kapitalismus a z něj vyvěrající fašismus nikoliv jejich popřením, ale naopak apropriací jejich nástrojů. Na tyto pokusy se zaměříme v následujícím textu.