CJCH 2025: Dominik Adamec

Komplexita jako symbióza jednoduchého

Dominik Adamec je absolventem ateliéru Sochařství 2 na pražské AVU, nejprve pod vedením Jindřicha Zeithammela, poté Tomáše Hlaviny, který absolvoval v roce 2020. Vedle stáže na madridské Universidad Complutense má za sebou i krátké studium religionistiky na Univerzitě Karlově a v současné době pokračuje ve studiích na Universität der Künste v Berlíně. Právě religionistika ve spojení s výtvarným uměním a jeho historií, spolu se snahou vykročit za hranice českého výtvarného prostředí, jsou pro Dominika Adamce typické. To je patrné už v jeho diplomové práci, kterou představil v Anežském klášteře.

Religionistika a materialita

Do závěru kostela sv. Salvátora umístil Adamec instalaci v podobě skupiny objektů představujících samostatnou scénu či umělou krajinu. Ta byla složena jednak z betonových modulů, jejichž zámkový systém mohl vzdáleně připomínat kamenické techniky používané ve středověkých hutích, a jednak z papírových torz. Autor je nazývá termínem korpus, odkazujícím sice na sochařskou, případně křesťanskou náboženskou tradici, zároveň ale i na současné pojetí vztahu člověka a tělesnosti, s notnou dávkou křehkosti, nejistoty a krizí (sebe)identity („I assembled the best of womanhood and compiled it into the phallic shape of a sculpture…“ píše v komentáři k diplomové práci). Tento pluralismus je přitom pro Adamcovu tvorbu typický a provází i jeho další díla. Navzdory tehdejší složité situaci spojené s globální pandemií jeho diplomovou práci doprovázely i performance kombinující četbu autorských textů a syntezátorově upravené chorály. Celek pojmenovaný Inkoust zhrzený propitou budoucností potkává dehydrovaný klínopis už tehdy představoval vyzrálý pohled na vztah materiálu a obsahu – papíru a literatury, betonu a kamene, performance a náboženství. Potvrdila se tehdy ještě jedna, pro budoucí směřování zásadní Adamcova kvalita: schopnost precizní modelace a odlévání do formy, díky které pak zpracoval řadu zakázek i pro další výtvarné osobnosti.

Die Welt in Schwarz-Weiß ze série Zeitlupe, 2022, papír, tuš, acrystal, 105x205x11cm. Foto: Lucie Hradecká.

Biologie a filozofie

Po dokončení pražské akademie se přestěhoval do Berlína, aktivně vystavuje v Česku i zahraničí, například v berlínské galerii Artspring, v Drážďanech, Norimberku nebo v Pražském domě v Bruselu. V dalších projektech se prohlubuje Adamcův zájem o filozofii a vědu, zejména biologii. Vychází hlavně z endosymbiotické teorie Lynn Margulis. Ta se domnívá, že komplexní eukaryotické buňky rostlin a živočichů vznikly z jednoduchých prokaryotických buněk (ty tvoří například bakterie), které se navzájem pohlcovaly a vytvořily symbiotický vztah – tedy že komplexní život vzniká symbiózou jednoduchého. S tím souvisí i otázka limitovanosti Darwinovy evoluční teorie, protože místo mezidruhového souboje o přežití nejsilnějších poukazuje endosymbiotická teorie na mezidruhovou spolupráci jako na jeden z možných úspěšných postupů k zachování života a jeho vývoje. To ostatně Adamec sám popisuje v eseji The microworld in the era of art and design z roku 2022: „Fascinující objevy v oblasti mikrobiologie a genetiky jsou často komplexní a obtížně srozumitelné, ale rozpouštějí ideál výjimečnosti člověka a odhalují náš hluboce zakořeněný antropocentrismus. Zároveň nám však nabízejí řešení pro nadcházející budoucnost založené na principu soužití neboli symbiózy.“

Adamec následně sám začíná pracovat s vlastní metodou, kterou nazývá chimérickou a která vychází z biologického chimérismu – stavu, kdy jeden organismus obsahuje buňky s různou DNA. S ní souvisí i materiál, se kterým nově pracuje: na stáži v Bonnu ho zaujala keramika. Ta mu otevřela volné pole pro modelaci i povrchové a barevné úpravy. A v duchu jeho metody je schopná pojmout širokou škálu tvarů, povrchů a dalších prvků a dohromady utvářet jednotný celek. První tuzemskou výstavou, na níž představil primárně keramické objekty, pak byla My Memory is Nothing But Sorrow v Galerii Špalíček, kde jeho objekty reagují na tvorbu Anny Zemánkové.

Zeitlupe, 2023, HYB4 Galerie, Praha. Foto: Lucie Hradecká.

Hlína a papír

Po dialogu v Galerii Špalíček přišel Adamec se sólovým konceptem na výstavě Out of the Sugar Factory, v níž právě cukr funguje jako spojnice námětů a příběhů, které skrze díla vypráví. Přímou inspirací mu byla kniha Aus der Zuckerfabrik od Dorothee Elmiger – ta není ani akademickým výzkumem, ani beletrií, ale spíše hybridem, pro který existuje v němčině příhodné označení Recherchebericht, tedy „výzkumná zpráva“. Elmiger v knize kombinuje eseje, deníkové zápisky a koláže vlastních myšlenek a osobních zážitků. Hojně využívá metafory a skrze cukr mapuje téma kolonialismu, vykořisťování a strukturálních problémů společnosti. Adamec ve výstavě pracuje podobně, když keramické objekty skládá z fragmentů obsahujících různorodou symboliku a odkazy. Zároveň se ale nebojí pracovat s perspektivou a zaměřuje se jednak na zmíněné globální problémy spojené s kolonialismem a kontrastem chuti a potřeby, jednak na (mikro)biologickou, respektive chemickou podstatu a význam cukru jako takového. Na jedné straně tak nechává bustu E. G. Wackefielda, prominentní postavy stojící za kolonizací Austrálie a Nového Zélandu, slastně slintat nad roztékající se zmrzlinou připomínající globus, zároveň ale s cukrem pracuje jako s nedílnou součástí našich těl, nutnou k fungování. A v kontrastu k tomu na něj zároveň nahlíží jako na drogu měnící náladu či zvyšující apetit, i když vlastně nemáme hlad, a dráždící naše chuťové pohárky. Právě v Out of the Sugar Factory prokázal Adamec schopnost elegantně propojovat mikroskopický svět s globálními společenskými problémy a jemně kreslit linii vzájemných souvislostí.

Letos na jaře pak v pražské galerii Karpuchina (která Adamcova díla letos navíc vystavila na veletrhu současného umění Art Dubai) představil nejnovější sérii The End of Pyramids, pracující s tématem mementa mori. Výstava se skládá ze série dvaceti osmi samostatných objektů, které podle kurátora Michala Jalůvky dohromady tvoří „komplexní uměleckou syntézu promyšleně vrstvených odkazů“. Objekty mají ale zároveň jasnou funkci: Jsou to urny určené pro ostatky zemřelých. Mají různé velikosti, barvy; jsou plné odkazů a pracují s dvojím čtením. Adamec na ně vrství různé typy symbolických, náboženských, historických, ale i popkulturních detailů, kdy jedna z uren zaujímá tvar matrjošky, jež jako hlava stojí na těle Buddhy, zatímco jiná obsahuje biologické prvky i části výherních automatů. Jejich estetika tak může místy připomínat českou surrealistickou tradici nebo malby Hieronyma Bosche. Vedle objektů je součástí expozice autorská kniha Sterben ist mein Gewinn, která je ideovým středobodem výstavy – vysvětlivkou sémiotických nuancí autorovy práce objasňující jak celý cyklus, tak jeho chimérickou metodu. „Podobně jako středověké librorum prohibitorum (zakázané knihy) nabízí hlubší pochopení světa, ve kterém žijeme a ve kterém vznikají mé sochy. Sterben ist mein Gewinn odhrnuje oponu,“ komentuje knihu Adamec. Výstavu doplňuje série předloh pro tetování, které lze rovněž chápat jako memento. Autor tak zpracovává vztah člověka a přírody, rozumu a mystiky, respektive náboženství. A nejlépe mu vyhovuje poloha někde mezi zavedenými pojmy a škatulkami, kdy jednotlivosti mixuje a propojuje.

My Memory is nothing but sorrow, 2024, Galerie Špalíček, Prostějov. Foto: Vladimír Kiva Novotny.

Vzhledem k jeho tíhnutí ke konceptuálnímu vyprávění a opírání se o endosymbiotickou teorii a vlastní chimérickou metodu si Adamec hypoteticky může vybírat libovolná témata související s osobními zájmy, ale třeba i s aktuálními kulturními trendy. Jinými slovy, může pracovat s eklektismem jako s vědomou strategií, což může být efektivní, stejně jako nebezpečné v tom smyslu, že by se jeho díla mohla stát reakcí na aktuální trendy.

Asi nejlépe je to vidět v autorově nakládání s historickými odkazy a estetikou, s nimiž pracuje jako s volným polem asociací a významových posunů, kde se barokní symbolika může setkat se sci-fi předměty a středověké formy s postinternetovou citlivostí. To, co ale jeho díla odlišuje od zdánlivě náhodného výběru z palety tvarů, barev a námětů, je již zmíněné rámování výstavních projektů pod určité téma – jednotlivé projekty a díla v nich jsou omezeny společným konceptuálním rámcem, který si umělec vytyčí, většinou právě za pomoci inspiračního materiálu v podobě vědeckých teorií, knih apod.

Lokální a globální

Dominik Adamec je prozatím spíše lokální výtvarnou osobností, ale s potenciálem a ambicemi dostat se za hranice a limity tuzemské galerijní a sběratelské scény. Zejména v jeho nejnovějších dílech se potkává precizní řemeslnost a konceptuální myšlení s estetikou, která může místy až nebezpečně připomínat luxusní designové předměty. S prací na hranici různých médií a mezioborových přesahů má ale již bohaté zkušenosti, a tak lze v jeho případě uvažovat o záměrném balancování na ostří nože a testování hranic mezi volným uměleckým vyjádřením a sběratelskými předměty. Díky Adamcově schopnosti intuitivně a snad i analyticky propojit archetypální motivy s aktuálními otázkami mají jeho díla šanci oslovit širší veřejnost i prosadit se na trhu. Snad mu zcela nepodlehnou a budou nadále prohlubovat svůj obsah s potenciálem vypovídat o komplexitě současné společnosti v nečekaných kontextech jako v případě Out of the Sugar Factory. Podle poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého jeho sochy kombinují humor, teoretickou hloubku a vytříbený cit pro formu. Troufám si tvrdit, že v jeho případě porota neoceňuje jen aktuální výkon, ale právě i možný budoucí potenciál.

Dominik Adamec (* 1995) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Sochařství 2 pod vedením Tomáše Hlaviny a od loňského roku pokračuje ve studiích na Universität der Künste v Berlíně. Ve své tvorbě se zaměřuje na evoluční filozofii a interakci člověka s přírodou, přičemž důležitou roli hraje keramický materiál. Středem jeho zájmu jsou taxonomie a jejich narušování, a to tvorbou vlastních biologických či urbánních hybridů, pro které je typická nejednoznačnost. Jeho díla byla vystavena v rámci samostatných a skupinových výstav, například v Národní galerii v Praze, Kunsthalle im Lipsiusbau v Drážďanech nebo v Raum für Kunst und Natur v Bonnu. V roce 2022 vyhrál společně se zahradním architektem Markem Kratochvílem otevřenou soutěž na umělecké dílo ve Vysočanech koncipované jako přírodní plastika a v roce 2023 vedl umělecko-architektonický tým v soutěži na návrh českého pavilonu pro EXPO 2025 v Japonsku.

Fotografie děl: archiv Dominika Adamce

dominikadamec.eu