CJCH 2025: Barbora Lungová

Spoluzodpovědnost za prostor, který patří nám všem

Jak vnímáš sebe jako laureátku v kontextu změny věkového omezení v soutěži? Na vyhlášení jsi o tom hezky mluvila.

Ještě za studií na FaVU jsem četla The Field of Cultural Production od Pierra Bourdieua. Bylo pro mě zjevením dozvídat se, podle jakých společenských zákonitostí se odvíjel úspěch konkrétních umělců a umělkyň, určitých typů galerií, estetik: umělci pocházející z provincií a maloměstských společenských vrstev měli mizivou šanci oproti protřelým měšťanům, aristokratům či těm, kdo již v uměleckých rodinách vyrůstali. O to víc mě fascinovala Bourdieuova analýza Courbeta, který si uvědomil, že svůj provinční původ musí hrát jako silnou kartu, zdůrazňovat, že mu trčí sláma z bot – vlastně taková strategie sebeexotizace, sebekolonizace. Pokud si to dobře pamatuji, Courbet to dělal s ironií.

Také mě fascinovala kniha sociologa Howarda S. Beckera o uměleckých světech. Tyto a podobné knihy diskutující institucionální aspekty umění, stejně jako příběhy o strategiích stažení se z uměleckého provozu po vzoru Lee Lozano nebo Base Jana Adera, mě dovedly k přesvědčení, že se vyplatí jít svou cestou a že je možné si počkat a dozrát. Ale bacha! Zároveň to může nevyjít, jak upozorňuje Hans Abbing (Why Are Artists Poor), protože celý umělecký vzdělávací systém vlastně živí budoucí umělectvo mýtem tzv. van Goghova syndromu: Žij v nouzi, trp, na stáří tě objeví. Risk je, že to většinou neklapne… Ani já nevím, co bude dál, a proto si snažím vybudovat takovou realitu, v níž budu mít prostor pro kreativitu – nakonec na její formě nebo médiu nezáleží.

Nicméně po čtyřicítce jsem začala být trochu frustrovaná z téměř nulových nabídek k výstavám, zároveň jsem objevila svoji queerness a to do mě vlilo neuvěřitelnou energii, zvídavost a chuť zkusit něco někde jinde – proto jsem se přihlásila ke Klaudii Kosziba na doktorát – a díky otevření se trochu jinému prostředí a úlevě od předešlých administrativních povinností se ve mně odblokovaly i jiné věci, takže jsem mohla začít zužitkovávat do té doby jen teoretické znalosti jiných uměleckých strategií než těch pouze malířských. Především to byla Klaudia, kdo mi vnukl myšlenku, abych konceptuální kosatcové záhony, pro které jsem tehdy ještě neměla umístění, vysadila na svém pozemku, a tím vlastně dala impulz ke vzniku mé Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova.

Ráda bych se ze začátku věnovala tvé malířské tvorbě, kterou jsi v poslední době začala interdisciplinárně rozšiřovat.

Na FaVU jsem se dostala, až když jsem byla ve třeťáku na Filozofické fakultě, kde jsem studovala filmovou vědu a anglistiku a kde jsem si nakonec dodělala i prvního magistra. Od studia malby jsem ale potom potřebovala větší odstup, v čemž mi strašně pomohl Erasmus na Winchester School of Art, která má skvělou knihovnu. Díky ní jsem se poprvé pořádně ponořila do studia současného umění, k jehož mnoha formám nám vyučující na malbě budovali odpor. Okolo malby jsou totiž různé ustálené tropy, jako například „hlavně nesmíš přestat malovat!“. Malba je vnímána strašně závažně, zejména řemeslné postupy, což na jednu stranu chápu, určitě to má něco do sebe, ale člověk má pocit, že když začne dělat jinou věc, lehce se odkloní, tak jako by „zrazoval“ svoje médium… Já jsem si spíše nedokázala představit, v jakém jiném médiu bych mohla pracovat, ale toho toxického narativu jsem se zbavila naštěstí hned po škole díky tomu, že jsem jako angličtinářka na FaVU učila všechny studující napříč ateliéry a kromě toho jsem do komisí cíleně chodila na klauzury hlavně na performance, environment nebo tělový design.

Dáreček, olej na plátně, 70 × 80 cm, 2022, foto: Polina Davydenko

Tvoje obrazy jsou plné tradičních odkazů, od antických hrdinů po americké filmové hvězdy… Některé z nich na mě působí, jako by svou vizualitou odkazovaly k oficiálnímu umění socialistického realismu, někdy je z nich cítit závan „nové lipské školy“…

Odkazy k různým estetikám jsou pro mě stěžejní, nejsou jen narativní. Hodně let jsem vycházela z nějakého základního mixu toho, co nazýváš „socialistickým realismem“ a novou vlnou (ve filmu), ale zpřesnila bych to. To „socialistické“ asi upomíná spíš na situace a výjevy z doby socialismu, která byla mým dětstvím, než na typologii výjevů charakteristických pro sorelu. Už za studií na FaVU jsem se k období svého dětství a tehdejšího společenského étosu začala vracet, což bylo po určitou dobu společné řadě umělců a umělkyň v mé generaci. Znalost vizuální filmové estetiky z období vrcholného modernismu (neorealismu a nové vlny) byla pro mě také formotvorná; pořád jsem oscilovala někde mezi rodinným fotografickým archivem, komunistickými propagačními fotopublikacemi, estetikou filmů Vorlíčka–Macourka–Poláka a Hitchcocka s temnějšími podtóny motivací jeho postav, později se přidaly lokální plátky a bulvární oddechové čtení typu Chvilka pro tebe, Rytmus života atd. Když se ale ohlédnu zpět, mám pocit, že v celé mé tvorbě je obsažen prvek smutku ztráty doby, která byla promarněným příslibem – příslibem kolektivního sdílení, kolektivní radosti – určitě s notnou dávkou idealizace. Alespoň tak jsem to zažívala já ve svém dětství – a vlastně oklikou se k tomu vracím ve svých zahradnických projektech, kde jedním z mých hlavních motivů jsou „commons“ a to, jak o ně přicházíme.

Tvoje obrazy obsahují také velkou dávku ironie a patosu, často pracuješ s až „kýčovitou“ estetikou.

Miluju balancování na tenké hraně trapnosti a ironického pomrkávání. To jsem asi pochytila právě z české nové vlny, zejména z filmů Věry Chytilové. Ale zároveň se na mě v mé malířské tvorbě asi podepsal ještě postmodernismus, který – jak píše v jednom textu Richard Rorty – přistupuje k textům a obrazům s odstupem, ironicky. Dnes už to tak nemám, mnohem bližší je mi „nová citlivost“, kterou nám zpřístupňují o generaci mladší umělci a umělkyně.

Malířsky mě ale ovlivnily jiné realismy než ten socialistický (ten až později, třeba Alexandr Deineka). I když jsem byla povzbuzena tvorbou vrstevníků lipské školy, učila jsem se a pozorovala obrazy pozdního Petera Blakea, Davida Hockneyho, Poussina – u všech jsem milovala jejich čistotu, jasnost ploch a barev, u Poussina navíc i kompozici. Zmiňuji samozřejmě jen ty pro mě nejvýznamnější.

Jaké obsahy chceš svými plátny zprostředkovávat? Předpokládám, že je pro tebe podstatná viditelnost queerness ve veřejném prostoru, právě v souvislosti s tristní politickou situací současnosti, kde i v našem bezprostředním sousedství je být queer na hraně se zákonem…

Určitě queer prožívání, ať už v intimitě, nebo ve společenských souvislostech. Dřív, když jsem byla heteračka (smích), to byly taky různé podoby stáří. Pro mě stáří a genderové stereotypy stojí neoddělitelně vedle sebe. V případě mužů mě zajímalo jejich charisma, které některým z nich zůstává až do vysokého věku – ale které je zároveň do velké míry umožněno patriarchální strukturou společnosti. V kombinaci s osobnostními vlohami a různými formami kapitálu a favorizací médii mohou být vidět a být relevantní do vysokého věku (k čemuž odkazuji například obrazem Dva věky muže). Ale jak to mají ženy? Podívám-li se zpět, staré ženy (mladé ženy jsem až do doby svého queer „aha momentu“ nezobrazovala) jsem vždy tematizovala jako ty, kterým něco chybí, a to je naplnění stále možné živé erotické touhy (napadá mě například obraz Apollo a babičky). Moje staré ženy jsou smířené a ohlížejí se zpět, moji staří heterosexuální muži jsou lišáčtí čerti, kteří mají pořád něco za lubem.

Ale zároveň mě v reálu fascinovaly příběhy žen jako Louise Bourgeouis, Maria Lassnig nebo teď nově Agnes Martin. Jsou to ženy, které vytrvaly v tvorbě, dožily se vysokého věku a ohlas zaznamenaly až ve druhé polovině svého života. Dalším tématem, které mě fascinovalo, byla psychologická manipulace z pozice moci či normy dokonalé maskulinity. Ale teď, kdy mladou generaci části mužů ovlivňují Andrew Tate nebo Filip Turek, bych se už k tomuto tématu vracet nemohla, už se v tvorbě nechci zaplavovat negativitou. A proto i já teď maluju a pěstuju květiny a zahrady.

Přetahování, olej na plátně, 90 × 80 cm, 2013, foto: KIVA

Kde myslíš, že jsou průsečíky tvé malířské a zahradnické činnosti?

Jako malířku mě samozřejmě fascinuje kombinace textur a barev rostlin, ale zároveň jsou pro mě strašně důležité osobnosti a osobitosti jednotlivých druhů rostlin a květů. Miluji i plané rostliny – ráda chodím na stepi, louky, do jarního lesa – a pozoruji tu pestrost a krásu forem. Takže v záhoncích nebo ve svých představách pak ráda kombinuji velké zahradní brilantní květy s drobnými, jemnými rostlinami planými: kosatce s koukolem polním či prorostlíkem okrouhlolistým (oba velmi vzácné polní plevele), denivky s čekankou nebo srpkem obecným…

Sama ses podílela na chodu komunální politiky v kyjovském zastupitelstvu v letech 2014–2022. Co pro tebe znamená angažované umění? Vnímáš guerilla zahradničení jako formu aktivismu?

Sociální geografka Michaela Pixová v jednom ze svých článků, který napsala s Christine Planck, mluví o tichém právu na město, které si nárokují svými umírněnými, vstřícnými taktikami zahrádkáři z městských zahrádkářských osad. Ti čelí ze strany politiků a developerů delegitimizujícím diskurzům týkajícím se existence zahrádkářských osad ve městech, což pak umožňuje jejich politicky průchodnější likvidaci. Guerilla zahradničení vnímám jako další formu uplatňování „tichého práva na město“, kdy lidé, kteří jsou nespokojení s tím, jak vypadá jejich okolí, se nikoho neptají a prostě to okolí sami zlepší – jdou podle pravidla „It’s better to ask for forgiveness than permission“ (je lepší se prosit o prominutí než o povolení). Myslím, že je svého druhu politický statement, když je z určitého plácku ve městě na pohled zjevné, že je o něj pečováno komunitně, nikoli technokraty seshora. Někdy to samosprávy tolerují, jindy to časem přímo podpoří, ale mnohdy tyto aktivity zadupou do země, jako se stalo například s Jedlým lesem v Líšni. Já sama pracuji jak guerillově, tak oficiálně – i když už nejsem v zastupitelstvu, stále jsem aktivní v Komisi pro životní prostředí Rady města Kyjova, kde máme především díky kolegyni Zuzce Veverkové řadu témat a dlouhodobé agendy, která potřebuje oficiální postupy, studie, velké objemy financí – jako jsou právě pozemkové úpravy, hospodaření s vodou atd.

Jak vnímáš fenomén kutilství a pojem performativity v kontextu své umělecké tvorby?

Můj zájem o květiny je odvozený z lidového zahradničení, z toho, jaké kombinace květin lidé dřív měli ve svých domácích zahradách. To je například i ten moment, který mě fascinuje v osadách: neskutečně tvořivé kutilství, strukturace prostoru zahrádek pomocí dlaždic a cihel uspořádaných do terásek nebo různé prvky z recyklovaného materiálu.

Performativitu vnímám silně v momentech, kdy člověk vstupuje do veřejného prostoru a začne tam zahradničit. Musí vypadat odhodlaně a přesvědčivě, budit zdání, že přesně ví, kam jde a co má za úkol vykonat – jako bych byla zaměstnankyně správy zeleně. Někdy si pomáhám montérkami, někdy zase naopak ženskou pracovní zástěrou. Genderovanost pracovního oblečení je taky vtipná: Jednou jsem před domem v Brně vysazovala růže a byla maskovaná v montérkách, blůze a kšiltovce; přišel nějaký soused a říkal: „Pane, nesaďte to tady, stejně se tu bude dělat teplovod.“

Se svým pozdním vyoutováním jsem si totiž konečně po letech uvědomila, že fakt nemusím splňovat něčí očekávání stran toho, jak správně performovat svoji předepsanou genderovou roli, i když jsem ji i předtím naplňovala dost nestandardně a z hlediska řady lidí (třeba rodičů) asi stejně blbě jako teď.

Nejkrásnější parkoviště v Kyjově, 2024, foto: Polina Davydenko

Jaká je tvoje oblíbená skrytá zahrada v Brně?

U smrku v Králově poli – stará se o něj víla! Před více než šedesáti lety ten smrk sama vedle činžáku zasadila, nyní je to kouzelná zahrada pod charismatickým obrovským stromem, kde probíhají různé komunitní činnosti, vzdělávání, oslavy – zahrada bývá otevřena i veřejnosti.

Věnovala ses také zahrádkářským osadám v Brně v rámci festivalu Brno Art Open.

V mém projektu Zahrádky pohádky, který stále vzniká, jde o to dostat do povědomí veřejnosti ohromnou důležitost zahrádek pro biodiverzitu. Kromě faktu, že ve městech regulují teplotu v období vln veder (mimo jiné i díky své rozlehlosti), mají také obrovský přínos pro potravinovou suverenitu a udržitelnost a odolnost pro případ období krize. Navíc v mnoha osadách panuje velmi komunitní charakter interakcí, například na Žlutém kopci jsou hned dvě mateřské školy, což ukazuje, jak se zahrádkáři stále více otevírají i veřejnosti. Není proto v pořádku je jen tak odmávnout jako relikty minulosti, po kterých tu vznikne něco nového, krásného. V létě budu dělat fokusní skupiny s členy jedné ze čtyř základních organizací Českého zahrádkářského svazu o jejich paměti, emocích a zážitcích se zahrádkami spojenými. Výsledkem bude naučně-poetická audiostezka, která bude mít premiéru na samém konci festivalu. Ještě k tomu názvu – zahrádkářské osady vnímám jako kouzelná, pohádková místa, jako unikátní vesničky s ohromnou škálou estetické rozmanitosti. Ničit je, to je prostě barbarství.

Jakou vidíš perspektivu do budoucnosti ve spolupráci výtvarných umělců a umělkyň a jiných oborů, například sociálních antropoložek a antropologů? Je to čím dál tím více potřeba?

Myslím, že je to potřeba tam, kde se daní umělci a umělkyně zabývají sociálním nebo environmentálním tématem a chtějí jít do hloubky. Mimo jiné i proto na FaVU nově zavádím další předmět pod názvem Environmentální problémy současnosti, který je založen na seznámení s vybranými environmentálními otázkami, které budou prezentovat přímo lidé z příslušných oborů. Domnívám se, že i když se třeba studující ve své praxi nebudou enviro tematice věnovat přímo, je to něco, o čem by rozhodně v době rozvratu klimatu a biodiverzity měli mít povědomí. Proto jsem i jako součást aktivity v projektu, z něhož je to financováno (NPO Green Deal – Akcelerace zelených dovedností), uspořádala Jarní sympozium o biotopech v perspektivě umění a vědy, na němž prezentovali své výzkumy jak umělci a umělkyně, tak vědci a vědkyně (z přírodovědných oborů) či ochranáři. Ale jedna taková akce je jen kapkou v moři. Potřebujeme mnohem víc mezioborového dialogu, abychom mohli věci posouvat dál.

Je guerillový princip, subverze nebo zdánlivě nenápadná činnost zdola důležitá pro tvé aktivity? Mám pocit, že právě v tomto přístupu, v určité nenápadné, ale soustavné konzistentní činnosti, je tvá umělecká tvorba hodnotná. Například projekt v Kyjově, kdy jsi postupně vysazovala květiny na parkovišti.

Květiny na parkovišti v Kyjově vysazuju už přes deset let a záhony stále rozšiřuju. Ale je to taková mild subverze, na něco radikálního jsem líná. Můj projekt, kterému ze srandy říkám „Nejkrásnější parkoviště v Kyjově“ a charakterizuji ho jako „kritické zahradničení“, je trochu parodickou, trochu zoufalou, trochu vzdornou reakcí na to, že město v roce 2014 zrušilo jeden parčík a udělalo místo něj parkoviště. I když jsem se snažila proti tomu něco dělat politickou cestou, nedopadlo to a na veřejném projednání na místě byli víc slyšet hlasitější zastánci parkoviště, kterým populistický starosta vyhověl. Bohužel trend záboru zeleně v Kyjově stále pokračuje a brzo má na sídlišti, kde bydlím, pod dlaždicemi kompletně zmizet další poměrně velká zelená plocha, která byla v územním plánu vedena jako parková zeleň. Takže zpět k tvé otázce na nenápadnost mých intervencí – časem bych se k nim dostala tak jako tak, nicméně určitě pro mě bylo před lety formující číst o věcech, co dělala skupina Ládví, taky mě strašně potěšily akce kamaráda a mého bývalého studenta Andrease Gajdošíka s názvem Veřejně prospěšné umělecké práce. V posledním roce jsem trochu rozšířila „portfolio“ a geografii svých zásahů a na různá volná místa ve veřejných záhonech v Kyjově vysazuju přebytečné kosatce, které mi zbyly. Takové moje graffiti.

Z výstavy Charisma, kurátor: Marek Pokorný, architektura: Tomáš Svoboda, Plato Ostrava, 2024, foto: Martin Polák

Popsala bys v jedné větě, co pro tebe znamenají kosatce?

Sladké mámení, příslib blaženosti, která se vyplní vždy až za jedenáct měsíců…

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Dokončit doktorát, udělat konečně knihu vycházející z kolektivního uměleckého výzkumu Partyzánky s motyčkou, pracovat na lepší podobě Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova, pak si dát půl rok pauzu a třeba se svou ženou Tamarou Conde odjet k nim do Mexika a zkusit nevymýšlet zas další projekty, které nebudu stíhat!

Barbora Lungová (* 1977) vystudovala anglistiku a filmovou vědu na FF MU a následně obor malba na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde od r. 2007 vyučuje teorii umění a angličtinu. V současnosti pokračuje v postgraduálním studiu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Ve své umělecké praxi se věnuje malbě tematizující pod vlivem teoretického zázemí filmových studií především mocenské aspekty reprezentace – jde jí o kritické a ironické zobrazení patriarchátu a kánonů maskulinity z perspektivy feminismu, ale také o zkoumání pozitivních reprezentací queer identit a queer touhy. Její novější projekty se soustředí na environmentální témata a tzv. kritické zahradničení. Část autorčina uměleckého výzkumu na VŠVU představuje dlouhodobý zahradnický projekt Duhová zahrada v Kameníkách u Kyjova a je pojat jako hájemství queer identit, kultury, a především setkávání. Koncepční pojetí zahrady vychází z dekonstrukce genderových stereotypů odrážející se ve výsadbovém plánu. Zahrada je budována v těsném sepětí s činností zaměřenou jak na queer komunitu, tak na biodiverzitu lokálních ekosystémů. Autorčiny práce byly vystaveny na samostatných výstavách např. v Plato Ostrava nebo ve Slovenské národní galerii a v rámci skupinových výstav např. v Domě umění města Brna, Západočeské galerii v Plzni, Galerii města Blanska nebo Oblastní galerii v Liberci.

http://barboralungova.net/