Tak dobře ještě nebylo

Varšava dokáže zamotat hlavu svými širokými bulváry vybudovanými na troskách 19. století, (stále) rostoucími mrakodrapy a desítkami galerií, kde najdeme spoustu současného umění na prodej. Tři roky po změně vlády a obratu v polské kulturní politice prožívá varšavská umělecká scéna nezpochybnitelný rozkvět a v kuloárech se mluví o tom, co bude, až se pravice velmi pravděpodobně znovu dostane k moci.

Do země nad Vislou s jednadvacátou největší ekonomikou světa zároveň jezdí čím dál víc Čechů a polská kulturní scéna poutá stále větší pozornost – a právě galerijní víkend je jedním z vrcholů roku. Na Warsaw Gallery Weekend (dále WGW) se podílí 27 místních galerií, další se účastní programu WGW+, kam bylo pozváno 33 dalších institucí z jiných polských měst, nezávislé galerie i různé mezinárodní projekty. Stojí za tím spoustu práce: varšavské galerie totiž WGW budují důsledně už 16 let, což zahrnuje procesy plné hádek, přerušení spolupráce a nové navazování… Jenže výsledkem jsou davy lidí se zájmem o současné umění, procházející ulicemi města, které v tomto ročním období vypadá překvapivě hezky a působí dojmem bohaté metropole středovýchodní Evropy, kde se setkává Východ se Západem a umění se stává předmětem zájmu nejen bohatých sběratelů, ale i obyčejných obyvatel Varšavy.

Krakov ve Varšavě

Hlavní město je známé téměř newyorskou siluetou a schopností těžit umělecký potenciál z jiných polských měst. Největším z nich je Krakov, který se představil Varšavě ve velkém stylu. Nejvíc mě zaujala výstava Enfants Sauvages (Divoké děti) v galerii UFO, kde kurátor Jakub Skoczek připomněl příběhy o dětech chovaných na královských dvorech jako kuriozita, opírající se o skvělé práce Mateusze Okońského (mramor, historické motivy a perverze), malby Zuzanny Szary (čím méně barvy na plátně, tím lépe) a masivní, ze dřeva tesané sochy Macieje Pęcaka.

Agata Kuś se na výstavě Polish Drushes (Drugs&Ashes) v Borowik Foundation, inspirovaná polským symbolismem přelomu 19. a 20. století, věnuje mytické cestě z Krakova do Varšavy, která dnes už prakticky zmizela pod dálnicí: 300 km dělících Krakov od Varšavy, coby znak úspěchu, tematizují ve své výstavě i umělci z kolektivu Szaber, kteří své práce prezentují v náklaďáku zaparkovaném mezi mrakodrapy, což přináší osvěžující zážitek po zhlédnutí desítky naleštěných bílých galerijních prostorů.

Pohled do výstavy Enfants sauvages. Foto: Adam Gut. 

Sousedské kontakty

Varšava přestává být jen hlavním městem Polska a stává se důležitým centrem regionu, kde se setkávají lidé prchající z válkou zmítané Ukrajiny i z Běloruska ovládaného moskevskou loutkou. V polském hlavním městě od roku 2022 funguje Muzeum svobodného Běloruska, kde Alexander Adamau aktuálně prezentuje pokračování svého projektu hyperMother. Výstavní prostor připomínající sanatorium je zároveň příjemný i znepokojivý. Jak píše sám umělec: na základě plného delegování kontroly ve prospěch inteligentního prostředí, algoritmické synchronizace a anonymity naplňuje hyperMother své hlavní poslání – navždy osvobodit člověka od nutnosti být projektem sebe sama. Nevím, jestli se máme začít bát, nebo se v klidu oddat procesu, který před našima očima Adamau rozvíjí.

V galeriích Gunia Nowik, TBA a Jednostka se najdeme trojici na první pohled dost podobných malířských výpovědí, kde pohádkovost, figurace a tlumené barvy vytvářejí příběhy o vnitřních krajinách ukrajinských autorek. Mně se rozhodně nejvíc líbily práce Kateryny Aliinyk, z nichž vyvěrá temnota a neklid plynoucí z nitra země, zpod kořenů stromů a čerstvých hrobů. Připomíná mi to jednu z nejlepších polských knih, kterou jsem nedávno četl, Báje o hadím srdci Radka Raka, kde nám hadí král otevírá bránu do alternativního světa přírody. O světě plném borových kořenů, korun stromů a přechodových rituálů vypráví i výstava Żywica* Solar Plexus v Zachętě. Autor Jura Šust v ní buduje příběh o cizosti, který – ať už souvisí se vztahem člověk–příroda, nebo člověk–technologie – se neočekávaným způsobem vrací k tématu polsko-běloruské hranice, na níž jsou stále migranti pokoušející se překročit hranice EU a dostat se z patové situace hybridní války, ve které uvízli.

Je osvěžující vidět, že fotografie, kterou v pražských galeriích moc často nevídám, je v Polsku ceněná. Zhruba čtvrtina výstav, které jsem během WGW prošel, prezentovala fotografii: od banálních obrazů Tomasze Tofilského v Turnusu přes Michała Malińského v rozzářeném náklaďáku Szabru až po typicky netypickou výstavu o vodě v galerii Fundacja Archeologia Fotografii, která mimochodem slavila osmnácté výročí svého založení. Výjimečnými pracemi se pochlubila i galerie Lisowski, která prezentovala tělesné queer fotografie Sławomira Beliny. A ostatně i letošní cenu Nadace ING, která už léta sbírá polské umění, letos získala Aneta Grzeszykowska – fotografka, jejíž práce bylo možné vidět mimo jiné na Benátském bienále v roce 2022. Rozhodně nejsilnějším zážitkem pro mě však zůstává návštěva Nadace Tomasza Machcińského, proroka selfie, umělce-outsidera, autora tisíců postav, do nichž se od 60. let vtěloval ve svém domě v provinčním Kaliszi. Jeho hledání identity, zvěčněné na fotografickém filmu, dosahuje úrovně exprese a kreativity, kterým se může rovnat snad jen příběh jeho života a vztahu s adoptivní matkou – broadwayskou herečkou Joan Tompkinsovou.

Instituce drží pevně

Varšava nestojí jen na soukromých galeriích. Týden po WGW se otevírá Fringe, festival alternativních prostorů a artist-run galerií. Během víkendu otevřel i Crash Club, jakési alter ego WGW – výstava a performativní program v budově na Brackiej 5A, kde se vedle umělců z komerčních galerií prezentují i umělci z off-space scény. A jako by toho nebylo málo, ve městě se nedávno otevřely velké výstavy ve třech hlavních institucích věnovaných současnému umění – sólová výstava Edwarda Dwurnika v Museum Sztuki Nowocsesnej (MSN), kolektivní výstava současného umění Dospívání v Zachętě a Ani voda, ani země v Centrum Sztuki Współczesnej – Zamek Ujazdowski, kam lze po několika letech bojkotu opět chodit. Právě obě posledně jmenované instituce se totiž staly obětí kulturní politiky vlády konzervativních pravicových sil, což vedlo k tomu, že se v letech 2020 a 2022 do jejich čela dostalo konzervativní vedení nepřející nezávislému kritickému umění. V současnosti obě instituce vedou ředitelky, které budují zajímavý, mezinárodně otevřený program. Stav blahobytu má ovšem tu vlastnost, že se vždy může ukázat jako pouhé zdání, vize, o které brzy zjistíme, že to byl jen sen. V Polsku znovu sílí pravicové strany, které zřejmě s radostí změní směr kulturní politiky, jakmile se jim podaří získat většinu ve volbách příští rok. Co by to mohlo znamenat pro polskou kulturu? Rozhodně přijdou škrty, zejména v institucích, jako je Institut Adama Mickiewicze (obdoba Českých center), který buduje soft power jdoucí ruku v ruce s ekonomickou konjunkturou. Otázkou zůstává, zda by se Polsko, některými označované za lídra regionu, mohlo udržet v této pozici i v situaci, kdy se k moci podruhé dostanou konzervativní populisté – a hlavně: jakou rychlost by takové změny nabraly tentokrát?

Pohled do výstavy WGWROOOOOM. Foto: Michał Maliński.

Naštěstí zatím volební preference většiny, jakkoliv těsné, zůstávají na straně liberálních stran, které snad spojením do silné koalice budou schopny pokračovat ve vědomé kulturní politice ve znamení otevřenosti. Do té doby zbývá rok, během něhož se současná ministryně kultury pokusí prosadit zákon o statusu umělce. Jeho schválení by znamenalo, že Polsko konečně uklidí nepořádek, který po sobě zanechal rok 1989, kdy byla spolu s komunistickým režimem vylita i práva a jistoty umělců – jako dítě s vaničkou. Polsko by tak v regulaci této oblasti dohnalo Česko a Slovensko a nastavilo nové standardy v oblasti důchodů pro umělkyně a umělce, nového daňového systému i přístupu ke grantům a další finanční podpoře.

Maciej Pęcak, Zuzanna Szary, Mateusz Okoński / Enfants Sauvages / kurátor: Jakub Skoczek / Galerie UFO / Varšava / Polsko