Střípky z dějin queer vizuality

V roce 2024 vyšel významný přírůstek do literatury zabývající se LGBTQ+ problematikou. Je jím publikace Obrazy jiné touhy, jež se zaměřuje na queer umění či queer vizualitu v kontextu českých zemí. Její editor Ladislav Jackson již v roce 2018 v eseji publikované Artalkem poukazoval na problémy spojené s nálepkováním určité tvorby jako „queer umění“, tedy především na dvojsečnost této kategorizace. Samotní umělci a umělkyně se jí totiž mohou vyhýbat, aby je tato kategorie nijak neomezovala a nečinila z jejich tvorby umění „s přívlastkem“ – tedy takové, které bez přívlastku samo neobstojí. Tomuto jevu se věnovala více například Věra Sokolová ve své stati Dobrovolná neviditelnost: vizuální a lesbická identita, kde jako jeden z důvodů uvádí, že by umělkyně mohly limitovat publikum pro své umění na jednu velmi malou skupinu divaček.

V publikaci obhajuje Jackson existenci pojmu „queer umění“ tím, že tradiční umělecký kánon je heteropatriarchální struktura, která vždy určité formy výtvarných projevů upřednostňovala a jiné vytlačovala, stejně jako zamezovala některým sociálním skupinám podílet se na výtvarném provozu. „V konečném důsledku nejde ani tak o to, kdo s kým sdílí lože, ani jak popisuje svou partnerskou konfiguraci, jako o to, jak narušuje stávající řád, v němž nadále nemají všichni stejné podmínky a příležitosti.“ Označení umělecké tvorby slovem queer pro něj není pouhou nálepkou či retrospektivní kategorizací vybraných děl, ale jde o definování společné strategie, založené na subverzi společenských kategorií, jako je gender, sexualita, rasa či národ.

Obrazy jiné touhy vycházejí z konference Teplé dějiny v českých zemích pořádané Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, Fakultou výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a Společností pro queer paměť na podzim roku 2019. Nejedná se však přímo o sborník z konference jako takový, jelikož pro publikaci byly vybrány pouze příspěvky zaměřující se na vizualitu. Ty byly později doplněny několika dalšími texty autorek a autorů, kteří se tehdejší konference nezúčastnili (Peter Demeter, Xavier Galmich, Marianna Placáková, Gyula Muskovics). Kniha sestávající ze čtrnácti textů je rozdělená do čtyř hlavních částí: Objekty touhy, Subjekty touhy, Queer re/vize a Moving pictures.

Snad by ani nešlo o knihu věnovanou sexuální odlišnosti, kdyby v ní nebylo alespoň jednou zmíněno jméno Magnus Hirschfeld. Německému průkopníkovi oblasti vědecké sexuologie – jehož práce byla náhle přerušena a částečně zničena s nástupem NSDAP v Německu ve třicátých letech minulého století – je věnován hned první text z pera historika, kurátora a zakladatele LGBTQ archivu a muzea v San Francisku Gerarda Koskoviche. Text Sexuální reforma ve věku technologické reprodukovatelnosti: Vizuální strategie v publikacích Magnuse Hirschfelda se zaměřuje na vizuální aspekty Hirschfeldovy plodné publikační činnosti (je mu připisováno okolo osmi set publikací), tedy na reprodukce ilustrací a fotografií. Jelikož byl činný mezi devadesátými lety devatenáctého století a třicátými lety století dvacátého, jeho publikační aktivita se protnula se vzestupem masmédií, což zajistilo nejen jednodušší výrobu, ale zejména širokou distribuci těchto materiálů. Koskovich poukazuje na to, že fotografie Hirschfeldových pacientů nebyly patologického rázu, jak by se od takových snímků očekávalo, ale často nabíraly až erotického rázu. Dokládá však, že i tato strategie vedla k větší míře sebepřijetí homosexuálů, intersex lidí, „transvestitů“ a dalších, kteří se vymykali sexuálním a genderovým normám a v těchto ilustracích často poprvé spatřovali reprezentaci sebe sama.

Zvláště pozoruhodný je příspěvek Rado Ištoka Toyen ve Stockholmu: O gotických hradech a emigrantské a queer spřízněnosti, spadající do sekce Subjekty touhy, jež se na rozdíl od první sekce nezaměřuje na interpretaci obrazů, ale na životy umělců a umělkyň jako takové. Autor se v tomto textu zabývá tím, jak se dílo Mýtus světla od české umělkyně Toyen dostalo do stockholmského Moderna Museet. Nezabývá se interpretací tohoto ani jiného díla Toyen a od spekulací ohledně její sexuality a genderu dává ruce pryč. Stojí však za tím, že jako o queer osobě o ní mluvit můžeme „v širším smyslu odmítání tradičních genderových rolí a heteronormativních rodinných hodnot a struktur, například manželství a plození dětí, jež tvoří rovněž právní rámec dědictví“. Na pozadí přátelského vztahu mezi Toyen a německo-švédským kurátorem Ragnarem von Holtenem, jenž byl dle autora podtržen jejich sdílenou emigrantskou a queer životní zkušeností, Ištok vykresluje výstavní a akviziční historii děl Toyen v poválečné Evropě. Autor vyzdvihuje, že tato sdílená životní zkušenost mohla hrát důležitou roli, jelikož kurátora von Holtena „zvlášť oslovovala tvorba surrealistů patřících k sexuální či jiné menšině“, a to v době, kdy tvorbu Toyen mimo Paříž mnoho institucí nevystavovalo. Zamýšlí se také nad motivy středověkého hradu, jež dle něj nejen silně se surrealistickým uměním silně rezonovaly, ale v případě Toyen a von Holtena mohly sloužit jako symbol osamění a vyvlastnění, spojeného s jejich narušením rodinné patriarchální linie. Queerness zde pak funguje jako pojivo, které vytváří nové linie, na jejichž pozadí se odehrávají dějiny umění.

Je otázka, zdali je gay pornografická produkce, které se v knize věnuje text Terezy Zvolské, „nedílnou součástí queer obraznosti“. Polemizovala bych nad tím už proto, že exploatace v ní obsažená následuje spíše patriarchální vzorce než ty, jež mají tento systém nabourávat. Téměř bych řekla, že studie porna devadesátých let v knize věnované queer umění být nemusela. Na druhou stranu je text V hlavní roli Praha: All male porno produkce devadesátých let v České republice opravdu pozoruhodným příspěvkem. Autorka v něm popisuje, jak tato filmová produkce souvisí s transformačními procesy v porevolučním Česku a jak kapitalistická „svoboda“ přispěla k erotizaci a sexualizaci místního veřejného prostoru, a posléze i místních mužů. „Sex a erotika se staly symbolem nově získané svobody a v souvislosti s rozvojem podnikání začaly vznikat subjekty zaměřené na erotický a sexuální průmysl, mimo jiné porno produkční společnosti.“ Popisuje propojenost mezi touto filmovou produkcí a sexuálním turismem, jenž oblíbenost těchto filmů a vznik určitých stereotypů ohledně českých můžu nadále jen podporoval. „Bunzl popisuje exotizaci místních mužů především ve vztahu k jejich sexualitě, která byla rakouskými turisty chápána jako nespoutaná a neohraničená, což pro ně bylo krátkodobě zajímavé, ale považovali to za amorální a nežádoucí,“ píše autorka, která dále uvádí, že i u režisérů panoval narativ, že Češi jsou schopni za peníze udělat cokoliv.

Toto poměrně depresivní čtení podtrhuje exotizaci České republiky a místních mladých lidí, kterou jsme mohli v heterosexuální variantě vidět také v nedávno zveřejněných Epstein files, kde se ukázalo, že Praha hrála v Espteinově síti důležitou roli jako místo náborů mladých dívek a následného transportu do Spojených států. Česká republika – a zejména Praha – je jedním z hlavních center evropského pornoprůmyslu a pornografie je zásadním vývozním artiklem české ekonomiky. Je třeba nezavírat oči před tím, jak porno produkce – ať už gay, nebo hetero – dodnes ovlivňuje vnímání naší země v očích „Západu“ a jak transakční sex souvisí s ekonomickým systémem, ve kterém žijeme.

Jak Ladislav Jackson sám ve svém úvodním textu uznává, jedná se o knihu poměrně nesourodou. Texty nespojuje ani časové období, a ve výsledku ani geografické zaměření – Gerard Koskovich se ve svém textu věnuje německému doktorovi Magnusi Hirschfeldovi, Gyula Muskovics americkým queer hororům, monstrozitě a otázce vykoupení v obecnějším smyslu, Petr Demeter zas fenoménu camp, spojenému s kýčem a špatným vkusem. Texty jsou různorodé jak tematicky, tak geograficky: Xavier Galmich se ve svém textu věnuje tvorbě švýcarského novináře a „amatérského kreslíře“, který cestoval po zemích střední a východní Evropy, Michal Mako se zaměřuje na často opomíjenou tvář slovenského umělce Štefana Leonarda Kostelníčka jakožto homosexuálního aktivisty, Zuzana Štefková analyzuje vyobrazení queer rodinných uspořádání v současné české a slovenské tvorbě a editor se ve svém příspěvku věnuje tomu, jak se queerness projevovala v zařizování obydlí vybraných umělců a umělkyň minulého století. Je tak třeba mít na paměti, že jde převážně o příspěvky z konference, a ne o texty vzniklé na zakázku s cílem vydání jednotné publikace.

I přesto, že vnímám knihu jako významný přírůstek k tématu jiné touhy v kontextu vizuality a umění v oblasti střední Evropy, v rámci bádání jsme stále spíše na začátku. Jednotné pojetí dějin queer umění však v současné chvíli ani nemůže být ambicí nikoho, kdo se tímto tématem zabývá. Jedná se o střípky, které snad v budoucnu vytvoří jejich celistvější obraz.

Ladislav Jackson, Obrazy jiné touhy. Queer umění a vizualita v českých zemích, VUTIUM 2024, 216 stran.

Foto: Michaela Dvořáková