Smutný muž s kamerou

Dokument Veřejně prospěšné práce vznikl jako zakázka pro projekt Praha – město pro život, který vytvořila a realizuje nezisková organizace Arnika. Režisérem filmu se stal Vladimír Turner, který s organizací spolupracoval už dříve. Pro výběr tohoto dokumentaristy a vizuálního umělce bylo klíčové zejména téma projektu: „Cílem projektu je podpořit komplexním způsobem schopnost resilience Prahy, a to zejména v kontextu vzdělávání v tématu městského rozvoje a plánování, městské soudržnosti, životního prostředí ve městě a dopadů klimatické změny na urbanizované oblasti.“ Jde tedy o podporu občanského aktivismu, který vede ke snahám o změnu a uvědomování si zmíněných problémů, jež nejsou na úrovni místní samosprávy reflektovány nebo dostatečně řešeny.

Vladimír Turner se tvorbě dokumentů věnuje již od svého studia na FAMU, které ukončil v roce 2009. I v jeho předchozí produkci byl vždy přítomen aktivismus a snaha nenechat problémy nerušeně existovat, film Veřejně prospěšné práce se však odlišuje tím, že jde o první dlouhometrážní snímek. Pohybujeme se tedy na ploše osmdesáti jedna minut, které jsou, navzdory počátečnímu plánu postavit děj pouze na aktivitách vizuálního umělce Epose 257, strukturovány jako koláž s daleko větší mírou narativní diverzity. A tak vedle toho, že film ukazuje, jak Epos 257 s Martinem Netočným kráčí na brownfield rituálně osídlovat momentální území nikoho, sledujeme také sochaře Pavla Karouse provázejícího skupinu občanů po korporátním umění ve veřejném prostoru, posloucháme novinářku Táňu Zabloudilovou popisující problém nedostupnosti bydlení v Praze, znovu se vracíme k Eposovi 257, který s mužem bez domova a kameníkem Marcelem vytváří pomník na Kouřové hoře – místě, kde lidé bez domova dříve chodili pálit měděné kabely, aby je pak mohli prodat do sběrny. 

Přihlížíme tomu, jak soundartový kolektiv SHLUK nahrává hluky města, doprovázíme vizuálního umělce Martina Zetovou při tvorbě a instalaci betonové plastiky na Václavském náměstí, jsme vtaženi do destrukce městského znaku pomocí hlavy bronzové sochy V. I. Lenina na demonstraci před pražským magistrátem, abychom se znovu s Eposem 257 vydali na okraj Prahy vztyčit vlajku na nejvyšší místo tohoto města. Tyto příběhy jsou prokládány fragmenty záběrů dokumentujících různé formy občanského odporu proti dopadům neoliberálního technokratického kapitalismu, které se svojí destruktivní a invazivní podstatou pohybují na hraně legality. Tedy například reakce na zamoření veřejného prostoru nelegálními reklamními plochami či na neregulovaný trh s Airbnb pronájmy bytů, který velmi negativně ovlivňuje dostupnost bydlení v Praze. Celou koláž pak doplňují záběry z uměleckých projektů Vladimíra Turnera, které mají v převážné většině podobu aktivistických performancí.

Film je horizontálním výzkumem, chůzí a občas během v zádech, v těsné blízkosti jeho představitelů. Přenáší nás sice do známého prostoru Prahy, fokusuje se ale skrze rozmanité mikropříběhy jeho uživatelů na disharmonie a trhliny, které si v takovéto koncentraci odmítáme připouštět, případně nás vede do zákoutí, které zůstaly ukryty pod horizontem naší pozornosti. Po vzoru situacionistů, na jejichž strategie psychogeografického potulování se Vladimír Turner v rozhovorech často odkazuje, je to cestování formou happeningů, cestování s lidmi, kteří se naprosto vážně a často s vynaložením velkého úsilí věnují absurdním činnostem. Je to frustrující sledování aktivity jedinců, kteří se dotýkají okrajů objektů, ekonomických a mocenských struktur, jejichž nehybná monumentalita se táhne celým filmem jako temný přízrak.

Přes tuto úzkostnou atmosféru ale poskytuje Vladimír Turner divákům možnost dosáhnout i v tomto světě úlevy a nalézt energii pokračovat dál. Hrdinové jeho snímku sice často vykonávají zdánlivě nesmyslné aktivity, nikdy se ale z jejich života nevytratí úporná a inspirativní snaha v nich pokračovat dál. Pokračovat v procesu přetváření prostoru města na živý, obyvatelný a svobodný organismus. Horizontální následování aktérů dokumentu je na několika místech přerušováno záběry z dronu, jejichž nezanedbatelnou funkční vrstvou je vědomá estetická stylizace. Tyto záběry pak divákům umožní vydechnout si a zarámovat scénu do širšího kontextu.

Celý film vrcholí proplétáním tří narativních linek, které jsou dramatizovány skrze využití kratších dějových sekvencí, hudby a hluku a také hypnotické práce s obrazem. Katarzní potenciál má zejména demonstrace před pražským magistrátem, řízená ženami z kolektivu Jezevky, jejichž konání čerpá archetypální energii z kořenů pohanských rituálů. A je to právě tato pohanská ritualizace, co četné aktivity občanů Prahy v tomto filmu propojuje a činí jejich počínání legitimním a smysluplným.

Vladimíru Turnerovi je třicet devět let a ve filmu Veřejně prospěšné práce se dopustil syntézy, která ho nikdy předtím nenapadla. Stvořil produkt, který těží z pestrého spektra dovedností, zájmů a způsobů vyrovnávání se s konflikty, které během svého života opakovaně prožíval. Nevstupuje tak do nejisté a neznámé zóny, ve filmu spíše vrství a propojuje děje a situace, modifikuje jeho strukturu za účelem větší komplexnosti a nechává prostor pro střet syrové přímočarosti a metaforické nejednoznačnosti. Stává se zaměstnancem ve věci konstruktivního vychýlení momentálních standardů světa, které nehodlá pasivně přijímat, a nezřídka se tak ocitá až na hraně agresivní destrukce. Je stále anarchistou, dnes už ale prostoupený smutkem a nasáknutý kontemplativní nehybností muže, který umí zabrzdit čas, aby měl prostor pro rafinované a smysluplné skládání obrazů.

Vladimír Turner / Veřejně prospěšné práce / 2025 / 81 min / trailer ke zhlédnutí zde

Foto: archiv Vladimíra Turnera