Proč jsou pastevecké utopie tak přitažlivé?

V nejjednodušší verzi může být zájem o pastevecké utopie pokusem o únik z destruktivní patriarchálně-kapitalistické společnosti. Utopie pak vypadají jako romantická idyla v krásné krajině s ryzími a čistými postavami charizmatických pastevců, s měkkou ovčí vlnou a žádnými problémy. Fikční svět autorského dua anto_nie a Alex Sihelsk* částečně má tyto parametry, ale setkáváme se v něm s určitou mírou syrovosti i upřímnosti vůči sobě samým. Může nám v něčem připomenout básnickou sbírku Raná: Deník pastýřky, ve které Lenka Chýle sdílí zkušenosti ze sezóny strávené s ovcemi, horou, smrtí, tělesností i vlastními selháními, která má k romantizované pastevecké idyle také hodně daleko.

Jsou utopie a imaginace možných světů hvězdami, za kterými směřujeme, nebo únikovým paralelním vesmírem pro ty, kteří nechtějí nebo nezvládají čelit temné realitě? A pro koho je imaginování budoucnosti zábavný a nerizikový sport, přinášející body na společenském poli privilegovaných, a pro koho na dřeň jdoucí nevyhnutelností?

Zkouška systému

Současná výstava v Prostoru Olga je první akcí cyklu Zkouška systému, jehož záměrem je „představovat spoluautorskou tvorbu nejmladší generace jako kritickou sondu do současných společenských struktur, jež v době krizí prověřuje a odhaluje jejich limity“. Název cyklu odkazuje na zkoušku sirén, tedy pravidelné testování připravenosti. Název této konkrétní výstavy Dokud (z)voní louky pak vychází z výroku ukrajinského pastevce, který byl součástí nedávného sympozia pořádaného organizací Les a skupinou Pastvina, jejíž součástí jsou i anto_nie a Alex Sihelsk*: „Dokud na loukách zvoní ovčí a kozí zvonce, svět ještě neskončil.“

Pastýřstvo na výstavě představuje archetyp pohybující se mezi různými světy. Instalace zahrnuje sochu a projekci filmu Zveromedze, přičemž socha funguje jako jeho vstupní klíč a projekční plátno pro osobní výklady. Má něco ze strašáka na poli, zároveň ji můžeme vnímat jako symbol fiktivního božstva Nyje, které se objevuje i ve filmu. Anto_nie dlouhodobě pracuje na výzkumu polozapomenutých lokálních mytologií a tato výstava a film se snahou o návaznost vytváří božstva nová. Nyje svým jménem odkazuje na hnití a rozklad, v nichž je ale už obsažen i růst a výživa. Nyje je koloběh zemědělského roku, humus a tma, bytost s nohou v půdě a hlavou ve větru. Kostru má opletenou stébly trávy, je nazdobená talismany, slaměnými ornamenty, zvonečky. Určitě by hezky cinkala venku na větru a také by krásně hořela. V krajině by asi plašila ptáky, v galerii vytáčí psy a celkem působivě vykukuje přes výlohu na kolemjdoucí do ulice. Vlastně to může být prostě pěkně nazdobený strašák. Ale možná také součást snahy regenerovat po staletí ničenou kontinuitu – jak ve vztahu k půdě a krajině, tak k lokální spirituální tradici.

Film (autorské dílo Alex Sihelsk*, produkce anto_nie) se odehrává v prostředí Karpat, v nejasné době, pravděpodobně v blízké budoucnosti. Společnost se trochu změnila, ale z filmu nevíme, zda celá, anebo zda sledujeme nějakou specifickou skupinu žijící více v sepětí s krajinou. Jednou z dějových linek filmu je rozvíjející se vztah dvou pastýřek, Atru a Jury.

Jazyk a estetika

Postavy ve filmu mluví nově vytvořeným speciálním jazykem, který kombinuje slovanské jazyky tak, aby byl co nejvíc srozumitelným mluvčím co největšího množství rodných jazyků. Mluvený jazyk je tedy snaha najít zprůměrovaný jazyk nějakého většího regionu. Titulky jsou ve slovenštině, o níž se říká, že je ze slovanských jazyků ta uprostřed. Když máte jako mateřštinu slovenštinu, máte největší výhodu v učení se dalších slovanských jazyků, protože nejste od žádného příliš daleko. Nový jazyk zároveň zahrnuje snahu o lokálnost, vymezení se oproti angličtině coby linguě france, a také odkazuje na kultury, které se pohybují na rozmezí jazyků i územních celků – jako například lidé, kteří mluví „po našemu“ v Karpatech, nebo původní kmeny v Jižní Americe, pohybující se na svém území, které protíná nově nakreslená hranice států.

Podobně autorská dvojice pracuje s estetikou, mísí výšivky, montérky, vlněné podkolenky, folklórní ornamentální tetování, copánky, lidové a pseudolidové písně. Oblejší a vřelejší Jura nosí montérky, jednu růžovou a jednu modrou martensku a má mnoho ornamentálního folklórního tetování. Šlachovitá a přísnější Atru ve svém stylu kombinuje výšivky, vlnu, tradiční materiály či vyřezávanou hůl s moderní technologií hodinek, do nichž si nahrává pastevecký audio deník a záznamy o krmení koz. Z technologií má ještě důležitou roli rádio, ze kterého se dozvídáme zprávy o existenci měst a vlaků. Ty ovšem jezdí jen ve chvíli, kdy je dost elektřiny (asi solární, v souladu se solarpunkovou rovinou filmu). Rádio také pravidelně vysílá astronomicko-astrologický kalendář, vycházející z polohy planet.

Venkovsky lidová estetika a monstrózní prvky mi připomněly folklórní horor Slunovrat, v němž se skupina mladých Američanů vypraví na speciální slavnost do Skandinávie. Se Zveromedzí má možná podobný výchozí bod osobní a civilizační nezralosti, která ale u Slunovratu při střetu s tradicemi a zákony přírody směřuje pouze do krvavého vyrovnání a žánru hororu. Film Zveromedze má více spekulativní a zároveň tvůrčí rovinu, nabízí zamyšlení, jak by mohl svět v brzké budoucnosti vypadat. Setkáváme se v něm se syrovostí i brutalitou života v přírodě, i s hlubinami vlastního stínu. I ve filmu hraje roli božstvo Nyje s vlajícími fialovými vlasy připomínajícími polární záři, které vypadá trochu jako egyptská kočičí bohyně Bastet nebo mimozemská příšera ze světa počítačových her. Působí zde jako průvodce růstem, i rozkladem.

Překračování hranic a zákonů přírody vs. liminální prostory jako zdroj

Autorská dvojice se vedle inspirace solarpunkem snaží dohledávat a zároveň znovuvytvářet lokální mytologii sahající za romantické 19. století. Jelikož to je v běžném českém kulturním povědomí jednou z hlavních referencí, při sledování filmu se mi vybavily Erbenovy balady. Morálka Erbenových balad je kauzální, porušení přírodních zákonů následuje zjevení nadpřirozených sil a trest. Ve filmu Zveromedze se pracuje spíš se zplnomocňujícím konceptem queer monstrozity. Ale také se vynořuje aktualizovaná erbenovská otázka, co nás čeká jako lidstvo, když jsme překročili zákony rovnováhy a dál jen ničíme a těžíme. A doplňující spekulace, zda nebudou mít informace o tom, co v nových komplexních situacích dělat, právě lidé z liminálních prostorů…

Liminální místa jsou pro autorskou dvojici centrální téma – pastýřka jde po hranici hor i nížin, může nahlédnout do všech světů, pohybuje se na prahu lidského, mimolidského a nadlidského. Traumatické (sebe)poznání po setkání s božstvem Nyje ji umožňuje nahlédnout narušenou rovnováhu a posílá ji jako zprostředkovatele poznání zpátky k lidem – a zároveň ji vrací ze samoty v horách do jejího vlastního osobního příběhu.

V ekologii se takové prostory na rozhraní mezi dvěma různými ekosystémy vyznačují největší druhovou bohatostí. Bývají to právě ty meze vypásané stádem, jež zabraňuje růstu keřů a lesa. Ve společnosti může být liminálním prostorem kultura a umění, které umožňují setkávání a propojování různých světů.

Výstava se točí kolem zpřetrhaného vztahu k půdě a krajině, soužití se zvířaty, možnosti svobodného pohybu krajinou. Týká se možnosti regenerace a hledání návaznosti v prostoru, kde se periodicky co pár desítek let vše převracelo vzhůru nohama a kde nyní potřebujeme vytvářet nové formy vztahu s krajinou a půdou (k nimž většinově nemáme moc přístup a nemáme aniě na co navázat), se zvířaty (která tak rádi vězníme ve velkochovech), s přírodními silami, mezi sebou navzájem i k sobě samým.

Film Zveromedze bude ku zhlédnutí také v rámci letošního bienále Matter of Art v GAMPA v Pardubicích a na výstavě Půda a přátelé v PLATO Ostrava.

anto_nie & Alex Sihelsk* / Dokud (z)voní louky / Prostor Olga / Praha / 13. 3. – 30. 4. 2026

Foto: archiv bubahof