Lorem ipsum dolor

Performativní kurátorství: Smích nahých Medúz

16. 11. 2026Tomáš KubartEsej

V dalším díle ze série o současných podobách performance přinášíme esej Tomáše Kubarta. Věnuje se porovnání díla Kači Olivové a Florentiny Holzinger v interpretaci umění jako procesu narušování patriarchálních vzorců.

Jednu z nejvýraznějších výzev pro současnou performativní praxi, pohybující se na hranicích divadelní a výstavní tvorby, představuje proměna institucionálních výstavních prostor ze sterilních kontejnerů na umění v živé ekosystémy, jež jsou rozumově podstatně hůře uchopitelné. S programovým prolínáním divadelních a výtvarných přístupů s těmi scénografickými se v umění setkáváme přinejmenším od rozkvětu happeningů v 60. letech minulého století. Tím se těsně dotýkají i dramaturgické a kurátorské přístupy, a ne náhodou: úkolem obou je totiž zviditelnit, tedy zpřístupnit perspektivě pozorujících určitý fenomén.

Takovým trvalým, ačkoli proměňujícím se toposem výtvarného umění i divadla je ženské tělo. Hélène Cixous ve svém eseji Smích Medúzy v revue L’Arc navrhla jeho osvobození od normativního, voyeuristického pohledu, kterým bývalo v nejlepším případě redukováno na pasivní objekt estetické kontemplace, pobídkou k aktivnímu „vpisování“ ženského těla do (kon)textu, a tím do historie.[1] Chtěl bych na příkladech pozoruhodně performativní a bodyartové tvorby rakouské divadelní režisérky Florentiny Holzinger a české performerky Kači Olivové ukázat, že možná právě jejich práce jsou dobrým příkladem „smíchu Medúz“. Obě již bezmála dvě dekády ukazují, jak by mohlo takové dramaturgicko-kurátorské gesto vpisování tělesnosti do společnosti vypadat: zatímco první vychází z divadelního black boxu (odkud dnes suverénně expanduje i do galerijního provozu, včetně rakouského pavilonu na letošním Benátském bienále), druhá primárně narušuje galerijní white cube a veřejný prostor. Gravitaci boxů a krychlí zakřivují ženská těla: Co se ale stane s nosností tradičních institucionálních struktur, které boxy a krychle provozují? Když neidealizované ženské tělo přestane být pouhým kurátorským či dramaturgickým objektem a začne určovat perspektivu pohledu?

Zatímco Holzinger zcela přiznaně a otevřeně pracuje s rakouskou divadelní tradicí a přímo čerpá z radikálního odkazu vídeňského akcionismu a body artu, tělo nepsychologizuje, ale vnímá je jako materiální „stroj na speciální efekty“,[2] Olivová působí jako solitérka a vedle Veroniky Bromové či její souputnice Dariny Alster bychom v českém současném umění jen těžko hledali radikálnější tvůrkyně. Vyvstává tedy zásadní otázka: proč tyto dvě umělkyně dospívají k tak nápadně podobným, provokativním formám, přestože se jejich estetiky od sebe tolik odlišují? Jde snad, v jejich případě, shodně o strukturální podobnost útlaku, na který ve svém umění reagují?

Performance Kači Olivové na její výstavě Everlasting Love v Galerii U Dobrého pastýře, Galerii TIC v Brně, 2026. Foto: Alois Stratil

Pohled do kulturní genealogie společenských prostředí, z nichž obě vzešly, totiž ukazuje, že současné pobouření nevzniká ve vzduchoprázdnu: jak konzervativně katolické zázemí Rakouska, tak normalizační a posttotalitní rámec Československa (a dnešního Česka) sdílely navzdory oficiální státní rétorice o rovnosti pohlaví základní imperativ potlačování tělesnosti a kontroly ženských těl. Ačkoli obě umělkyně vycházejí z odlišných historických kořenů, reagují na dědictví oněch historických „nymf se zlomenými hřbety“, jež ztělesňovaly extatickou pasivitu a zranitelnost.[3] Olivová i Holzinger však tuto pasivitu drtí: kříží fyzické nespoutané a živelné ženské tělo s populární kulturou a odmítají, aby bylo vtlačováno zpátky do role bezpečné, esteticky přitažlivé oběti – a jednají tak v duchu „bastardního feminismu“, o němž píše Claire Bishop.[4]

To, co lotyšský režisér Alvis Hermanis nedávno v rozhovoru pro FAZ označil ve vztahu k Holzinger za „velmi rakouské“, a to, co u nás formovalo normalizační každodennost symbolizovanou umakartovými jádry panelákových bytů, totiž představuje specifické společenské podhoubí, proti němuž obě umělkyně svými performancemi útočí. Jeho mentalitu lze přesně číst skrze metodologickou figuru „fašistického muže“, kterou definoval německý kulturolog Klaus Theweleit ve své vlivné analýze Mužské fantazie (Männerphantasien, 1977).[5] Ačkoli tento pojem může působit jako provokativní zkratka, Theweleit jej na základě analýzy deníků a literatury meziválečných polovojenských jednotek Freikorps neustavil jako historickou nálepku, ale jako strukturální typologii nedozrálého patriarchálního ega. Pro „fašistického muže“ je určující hluboký strach z nekontrolovatelné ženské tělesnosti, proměnlivosti, vlhkosti a měkkosti, proti nimž si buduje rigidní „charakterový pancíř“ (Charakterpanzer). Tento mechanismus potlačování tělesnosti a poutání žen k domácnosti přitom navzdory odlišným ideologiím sdílely jak konzervativně katolické Rakousko, tak normalizační Československo. Právě pohyb na pomezí výtvarného a performativního umění umožňuje oběma tvůrkyním tento pancíř zasáhnout s mimořádnou naléhavostí: odebírá totiž publiku jak bezpečný kontemplativní odstup galerijního artefaktu, tak ochrannou clonu divadelní role a vystavuje je živé, nezařaditelné tělesné přítomnosti v reálném čase a prostoru.

Florentina Holzinger: Seawolrd Venice, 2026. Foto: Nicole Marianna Wytyczak

Jejich slovník má kořeny právě v tom, co Hermanis označil za „velmi rakouské“, a v umakartových jádrech našich panelákových bytů: V mentalitě a emocionalitě „fašistického muže“. Já si tuto figuru vypůjčuji ze studie německého literárního vědce Klause Theweleita Mužské fantazie (Männer Phantasien, 1977), v níž definuje celou patriarchální společnost jako společenství nedozrálých eg mužů, u nichž neproběhl oidipovský krok. Nejsilnější vztah tak sice chovají k matkám, ale ten vztah je sadistický. Postupně se takovým způsobem vztahují ke všem ženám, tj. jako k neživým objektům (přičemž míra objektivizace je samozřejmě škálou). Výzkum sice Theweleit prováděl na dopisech a literatuře spjaté s vojáky Freikorps, takže není divu, že „dobré matky“ byly „mrtvými matkami“, jenže právě tento extrémní výřez mužské společnosti umožnil poodhalit možný obecný princip: strach z ženského, strach z vlhkého a měkkého. „Fašistický muž“ promlouval v 60. letech v Rakousku ústy silné katolické strany, v tehdejším Československu strany komunistické. A vždy potlačoval ženskou tělesnost a ženy poutal k domácnosti.

V inscenaci SANCTA (2024) Holzinger podniká maximalistický, rouhavý útok na patriarchální náboženství tím, že soustředí naši pozornost na lezeckou stěnu, na níž visí nahé účinkující hlavou dolů v hromadném představení obrácených ukřižování žen (tyto scénografické ikony ostatně tvůrkyně letos přenesla i do rakouského pavilonu na Benátském bienále). Posvátno je znesvěceno a znovu vybudováno prostřednictvím extrémní fyzické výdrže, která vrcholí v momentech, kdy tělo performerky funguje jako houpající se lidské srdce zvonu.

Naopak Kača Olivová se vyhýbá nákladné divadelní technice a upřednostňuje syrové, lokální intervence, které z radikální tělesné pozitivity a archetypu mateřského těla činí zbraň. Jak poznamenává Jana Orlová, Olivová evokuje venuši z Dolních Věstonic a mísí tento starodávný archetyp s popkulturou, aby zbavila svou veřejnou nahotu tradičního erotického ponížení.[6] Po akci Slay the Patriarchy (2024) se dostala pod palbu kritiky za vystoupení, během něhož kolem sebe rozhazovala hlínu. A protože se akce účastnily i děti umělkyň a návštěvnictva, vyvolala akce morální paniku, která donutila Akademii výtvarných umění, kde Olivová vyučuje, veřejně bránit nahotu jako samozřejmou součást umění. Zatímco Holzinger využívá samotný rozměr Stuttgartské státní opery k překonání institucionálních obranných mechanismů,[7] Olivová se spoléhá na tření své nechráněné fyzické přítomnosti, aby narušila normativní očekávání veřejného prostoru.

Performance Kači Olivové Slay the Patriarchy, ve spolupráci s Vojtěškou Dubcovou, AVU, 2024. Foto: archiv umělkyně

Zatímco konzervativní struktury běžně využívají morální paniky a dezorientace k prosazení hluboce regresivních opatření, Holzinger a Olivová si tuto logiku šoku přivlastňují. Neúprosné smyslové a morální přetížení přejímají jako metodu, avšak subverzivně obracejí její směřování a smysl v emancipační nástroj. Přestože obě tvůrkyně vycházejí z principu narušení stabilizovaného (kolektivního) vědomí, jejich strategie a výsledný dopad se radikálně liší, čímž vzájemně doplňují celkový obraz odporu.

Florentina Holzinger vystupuje jako nekompromisní radikální síla, která charakterový pancíř patriarchátu doslova propichuje: skrze důraz na extrémní fyzickou vytrvalost a bodymods techniky, jako je body suspension (zavěšování performerek do prostoru na háky provlečené přímo kůží, jež v inscenaci SANCTA doplňuje polykání mečů či reálné vyříznutí kousku kůže přímo na jevišti), otevírá prostor skutečné bolesti a fyzickému utrpení.

Obě umělkyně zde postupují analogicky k tomu, co popisuje Martha Rosler ve svém textu o umění proti mytologii každodennosti – tedy k odmítnutí pohodlného naturalismu.[8] Kača Olivová sice budí vášně svou tělesnou přítomností a zviditelňováním plodnosti, ale namísto spektakulární bolesti nabízí zranitelnou měkkost a propustnost, o nichž píše i Donna J. Haraway.[9] Právě tento zdánlivý kontrast mezi invazivní bolestí a zranitelnou měkkostí však oběma umělkyním umožňuje odkrýt hluboké pokrytectví české i rakouské společnosti, které sice bez mrknutí oka komodifikují sexualizované či trpící ženské tělo jako pasivní obraz, ale propadají morální panice, jakmile s ním ženy nakládají autonomně a mimo normativní dohled.

Florentina Holzinger: A Year without Summer, Berliner Festspiele, 17. 5. 2026. Foto: Nicole Marianna Wytyczak

Obě společnosti mají dobrý důvod nosit masky: zakrývají totiž společenství smrti, thanatokracii, která napadá projevy života, mateřství a plodnosti, onu saturnskou touhu požírat vlastní děti. Když ženská těla přestanou být pasivním objektem, obracejí perspektivu, a tradiční institucionální struktury – v našich případech AVU a Stuttgartská opera – se musí podívat samy na sebe: na vrstvy kolektivního nevědomí, kterým je „smích Medúz“ tolik nepříjemný, protože v něm slyší praskání pancíře patriarchátu.



[1] Cixous, Hélène: Śmiech Meduzy. Teksty Drugie, 1993, roč. 4, č. 4/5/6, s. 147. Francouzský originál Le Rire de la Méduse, 1975.

[2] Florentina Holzinger – Nora-Swantje Almes: „Bad Chances of Dying in Venice“, in: Almes, Nora-Swantje (ed.). Holzinger. Berlin: Bierke Verlag, 2026.

[3] Schopp, Caroline Lillian: „The Nymph with the Broken Back: Florentina Holzinger’s Feminist Iconographies of Misogyny“, in: Nora-Swantje Almes: Holzinger, s. 129.

[4] Bishop, Claire: „Theater of the Obsessed“, in: Nora-Swantje Almes: Holzinger, s. 85.

[5] Theweleit, Klaus. Männerphantasien. Vollständige und um ein Nachwort erweiterte Neuausgabe. Berlin: Mathes und Seitz, 2019, s. 56.

[6] Orlová, Jana: Káča Olivová: Živelnost tady a teď. Taneční zóna, 2026, roč. 30, č. 1, s. 72–75.

[7] Maier, Elisabeth: Die Wunden der weiblichen Körper: Florentina Holzingers „Sancta“ löste an der Staatsoper Stuttgart heftige Kontroversen aus – ein Rückblick in die Theatergeschichte. Theater der Zeit, 2025, roč. 80, č. 4, s. 28–31.

[8] Rosler, Martha: „For an Art against the Mythology of Everyday Life“, in: Beshty, Walead (ed.): Ethics. London: Whitechapel Gallery; Cambridge, Mass.: The MIT Press, 2015. Documents of Contemporary Art, s. 118.

[9] Haraway, Donna J.: Zůstat u nesnází. Utváření příbuzenství ve chthulucénu. Přeložil Jan Škrob. Praha, Utopia Libri 2025. ISBN 978-80-909086-6-6, s. 89.

Tomáš Kubart | Narozen 1986, je interním doktorandem oboru Teorie a dějiny divadla, filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě MU v Brně. Od roku 2011 pravidelně přispívá na Artalk, v letech 2008–2013 psal pro RozRazil online a Kulturní noviny, spolupracoval s nakladatelstvím Větrné mlýny. Od prosince 2015 píše pro německý magazín Jitte. Zabývá se průniky výtvarného a divadelního umění, různými formami happeningu, performance, scores či eventů a současnou českou i světovou scénografií, malbou a konceptuálním uměním.