O mracích a lidech

Zatímco jsem psala tuhle recenzi, počasí za oknem se změnilo třikrát: Ze zatažených šedivých mraků, které působily neprůstřelným dojmem, se najednou spustily chundelaté sněhové vločky, tancovaly s větrem. Všechen sníh, který měla oblaka pro dnešní den připravený, potichu dopadl na zem a hned se začal rozpouštět. Z vyjasňující se oblohy se spustilo nesmělé mrholení – i to po krátké chvíli ustalo. 
Právě počasím a jeho metaforami se zabývá i výstava polských umělců a umělkyň Jak mluvit s oblačníky zkoumající meteorologické jevy ve vztahu k současné klimatické krizi, ideologické a technologické nástroje ovlivňující počasí či otázky dostupnosti, ubývání a koloběhu vody. Pražská výstava, která právě probíhá v nově zrekonstruovaných prostorách Pragovka Gallery, je pokračováním a přepracováním vratislavské výstavy Jak rozmawiać z płanetnikami z roku 2024. Kurátorka Joanna Glinkowska spolu s umělci a umělkyněmi vychází z pozoruhodné šíře výzkumu o geoinženýrských experimentech na pozadí rozvíjející se modernity, která ovlivnila i současnou roli počasí v klimatických proměnách a politických souvislostech. Glinkowska v kurátorském textu píše, že název odvozuje z polské mytologie, kde oblačníci představovali bytosti zodpovědné za atmosférické jevy. Nelehko uchopitelné pochody, které se odehrávají nad našimi hlavami a zároveň dopadají – často i doslova – na naše hlavy, dodnes podléhají mýtotvorným narativům i konspiracím. V dnešní době se ale nestabilita, kterou měli oblačníci – démoni přírodních živlů – ve svých rukou, stává spolu s nezvladatelnou klimatickou proměnou a meteorologickými anomáliemi běžným jevem.
Klíčovým sdělením výstavy zůstává dvojsečný vliv člověka na meteorologické pochody. Naše vyjednávání s počasím představuje křehkou rovnováhu propojených nádob – nepřízeň počasí přináší problémy lidským obydlím i v zemědělství, jehož industrializace ale zase často negativně ovlivňuje atmosférické jevy a klima samotné. Kritický apel výstavy se opírá o skutečnost, že lidská činnost, antropocentrické uvažování a extraktivismus silně ovlivňují klimatickou stabilitu a urychlují domino efekt jejího postupného hroucení. Poukazuje tak na touhu člověka mít neomezenou moc nad vším proměnným a živoucím – a tedy i nad tak efemérním a jedince přesahujícím jevem, jako je počasí. Čím méně respektujeme přirozené pochody přírodních jevů a čím více škody na nich pácháme, tím horšími se stávají katastrofy, kterými nám planeta vrací úder.

Spíše než na individuální rozměr vztahu ke klimatu oblačníci pohlíží na širší civilizační tendence snahy o ovládnutí meteorologie skrze různé technologické pokusy. Ty jsou dobře vykresleny ve vstupním videu Cloudmakers (2024) od Asy Lee (Aleksandry Cieślewicz) a doprovodné čtveřici fotografických reprodukcí těchto meteorologických mašin na zinkovo-titanovém podkladě. Jednotlivé kapitoly filmu kombinují počítačově generované obrazy, archivní materiály a impresionistické obrazy z dějin umění s autorčinými záběry z počítačové obrazovky a záznamy z jejího telefonu. V jedné scéně Asa Lee natáčí povrch antarktické krajiny, nad kterou prolétá letadlem – zahalena mraky, o nichž není jasné, jestli jsou jejich strůjcem lidské technologie, anebo přirozené meteorologické podmínky. Autorka tyto záběry s odstupem několika let porovnává s těmi na Google Maps, kde jsou původně zamrzlé a bílé oblouky ledových peřin obroušené, odhaluje se hnědá půda. Pokud tedy přírodu moderní člověk pokoušel skrze rozmanité technologické mašiny narušující fyzikální status quo počasí, tak možnosti jeho zobrazování, záznamu a porovnávání se s digitálními technologiemi rozšiřují a místo spekulací nabízí přesnější obraz proměny přírody na pozadí klimatické krize. Voiceover pak uvádí několik historických případů, kdy se člověk snažil ovlivnit chody počasí z geopolitických důvodů. Autorka zmiňuje například operaci Popeye během války ve Vietnamu, kdy skrze metodu umělého osévání mraků (anglicky cloud seeding) ovlivňovaly Spojené státy americké délku monzunového období na území nepřítele, a znesnadnili tak jeho dodávku zbraní a efektivitu strategického plánování. Počasí se zde stává zbraní a manipulovatelnou entitou, lidská činnost vyvolává klimatickou reakci.

Jedním ze specializovaných strojů, které se historicky používaly ke snaze navigovat počasí, byl jakýsi zvukový „krouposvod“ (anglicky hail canon) – systém, který měl vyslat šokovou akustickou vlnu do mraků a eliminovat riziko krupobití. Cíleně vytvořený zvuk stroje svádí boj s roztrhnutými a rozechvělými nebesy. Zvuková socha Fractured Reflections (2025) od dvojice Anna Klimczak & Sefa Sagir připomíná kosmický debris či létající talíř, na jehož dně rozvibrovávají dronové tóny vodní hladinu. Autorky tak navazují na historicky úzké propojení křehkosti vodních cyklů s technologickými experimenty, které se jejich rytmičnost snaží narušit pro užitek lidstva. Dron zároveň odkazuje i k proměně akustického prostředí modernity rámující technologický rozvoj a ono hluboké hučení je dosud součástí zvukokrajiny vojenství – jak poukazuje i dílo Cloudmakers.

Dalším způsobem, jak mluvit s oblačníky, je interaktivní meteorologická hra Synoptic Game (2024), která vznikla ve spolupráci kolektivu Centrala se Zofkou Kofta, jež je zároveň architektkou celé výstavy. Hra sestává z několika odznaků se starými meteorologickými symboly rozmístěnými po šachovnicovém plátně a bookletu s fotografiemi a popisy různých stavů počasí. Synoptic Game je založená na prostorové interakci několika hráčů, kteří personifikují jednotlivé meteorologické podmínky. Podobně jako v případě nadějeplných technologických utopií, jejichž pochybná funkčnost byla založena na kontaktu několika fyzicko-chemických entit, i zde můžeme snít o nových dialozích specifických meteorologických jevů. Co se stane, když se potká diamantový prach s duhou? Jak ovlivní přítomnost raráška polární záři? A můžeme najednou spatřit popelavé světlo a srážkový pruh? Doprovodná kniha tak slouží jako studijní a návodný materiál ke hře i jako kód ke čtení jazyka odborných symbolů a meteorologických skutečností s vlastní terminologií. 

Odhlédneme-li od sémioticko-herního jazyka Synoptic Game, mnohovrstevnaté symbolické možnosti čtení nabízí i dílo We Are the Weather – Black Fountain (2025–2026) od Alicji Patanowské. Černá fontána, jejíž povrch olizuje tekoucí voda, připomíná jakousi ropnou sraženinu, z níž trčí barokně zakroucené záhyby. Při bližším pozorování začneme tyto tvary rozpoznávat – vidíme krávu, opici, motýla, chobotnici, ale i palmu a česnek či automobil a nákladní loď. Díky slovníčku, který najdeme opodál ve výstavní čítárně, dokážeme rozuzlit významy těchto symbolů. Kráva poukazuje na intenzitu masového hospodářství a obrovské množství vody, které velkochovy vyžadují; chobotnice symbolizuje možnosti jiné-než-lidské inteligence a adaptabilitu na různé podmínky; česnek značí houževnatost vůči suchu a extrémním teplotám; palma představuje ekologický dopad těžby palmového oleje a nákladní lodě zase globální transportní systém, který produkty z něj masově převáží přes půlku světa. Socha tak příhodně kontextualizuje environmentální koloběhy současného světa a s nimi provázané etické a ekologické otázky. Je tedy škoda, že se popisky k takto konceptuálně hutnému a významově hybridnímu dílu nenachází blíž – obávám se totiž, že mnoho návštěvnictva tento slovníček přejde bez povšimnutí. 

Na výstavě najdeme i několik děl, které k tématu promlouvají skrze svou formální prezentaci poměrně přímočaře. Poschoďovitá skleněná krychle Contribution and negative (2016–2026) od Kornelie Dzikowské-Demirské připomíná kostku ledu, jejíž části již roztály. Sklo v sobě přitom nese křehkost i houževnatost – dva póly, mezi nimiž balancují i klimatické koloběhy. Dílo Hurricane (2021) je kinetickou sochou, ve které se třepetají kousky papíru a plastu. Chvějící se pohyb připomíná vír větru, jak napovídá samotný název, který má ve své tiché síle potenciál zavinout do sebe vše, co se mu postaví do cesty.

Zbývá položit si otázku, kdo jsou vlastně dnešní oblačníci, jejichž rady jsme příliš dlouho ignorovali. V deziluzi současnosti již není možné vysvětlovat meteorologické pochody, které nás přesahují a zároveň jsme s nimi pevně spjati, fantaskními stvořeními a starými mytologiemi. Zdá se, že démon ze světa báchorek sestoupil na zem, stal se člověkem. Výstava se, spíše než na environmentální žal s klimatickou krizí spojený, soustředí na důsledný, realisticky odměřený umělecký výzkum. Její síla spočívá právě v tomto analytickém odstupu, který nevyužívá zbytečně emocionálně zabarvených soudů. Projekt Jak mluvit s oblačníky tak představuje informačně obohacující a formálně soudržný počin, kde se tyto dvě roviny přirozeně podporují a navzájem ilustrují své teze.

Anna Klimczak & Sefa Sagir, Marta Krześlak, Agnieszka Mastalerz & Michał Szaranowicz, Alicja Patanowska, Sara Rodowicz-Ślusarczyk, Centrala (Małgorzata Kuciewicz & Simone De Iacobis), Aleksandra Cieślewicz, Kornelia Dzikowska-Demirska, Diana Lelonek / Jak mluvit s oblačníky / kurátorka: Joanna Glinkowska / Pragovka Gallery / Praha / 23. 1. – 30. 4. 2026

Foto: Marcel Rozhoň