Hlas písma je hlasem typografa

Ve výtvarném provozu existuje jenom málo podivnějších věcí, než je vystavování plakátu. Prezentovat v galerii tento masově namnožený vizuální artefakt, jehož hlavním účelem je oslovit ve veřejném prostoru hordu potenciálních zájemců a zájemkyň, praštit je do nosu tím, jak vypadá, sdělit informaci a pak v tichosti zaniknout pod nánosem nových plakátů, se vlastně rovná čirému bláznovství. Dojde totiž k jeho přesazení z přirozeného prostředí tam venku do umělého prostředí galerie. Plakát ztrácí svou informační funkci a víceméně zůstávají jen jeho zakonzervované estetické kvality. Nebo je to jinak?

Tyto úvahy proudí mou myslí chvíli po tom, co vstupuji do výstavy Jan Solpera: ROUNDED ve výstavní síni „13“ Západočeské galerie v Plzni (ZČG) a prohlížím si výběr ze Solperových zapaspartovaných divadelních plakátů, které vznikaly za normalizace a na začátku devadesátých let. Jsou krásné, dobře vytištěné, litery na nich mají magnetizující účinek. Když nemusí soupeřit s tucty dalších plakátů na plakátovací ploše, vynikne jejich barevnost, detaily, formát. Zádrhelem ovšem je, že na představení mima Ladislava Fialky, které inzerují, se už nepodívám. Mám zpoždění více než čtyřicet let a není možné ho dohnat.

V materiálech k výstavě se lze dovědět, že galerie v ní navazuje na už zavedenou výstavní dramaturgii věnovanou grafickému designu, která je v tuzemských souvislostech ojedinělá. Opravdu – nepočítaje specializované galerie a muzea, je ZČG víceméně jediná česká výstavní instituce, která této disciplíně užitého umění opakovaně a soustavně dává prostor. Upřeme-li pozornost na několik posledních let činnosti ZČG, narazíme v archivu proběhlých výstav na přehlídku písmových kaligrafií Aleše Najbrta z loňského podzimu a na výstavu Extended z přelomu let 2024 a 2025 věnovanou význačné osobnosti grafického designu, Rostislavu Vaňkovi. Kurátorsky ji připravili Zuzana Burgrová a Robert V. Novák, stejně jako aktuální výstavu Jana Solpery. Myslím, že u kurátorského přístupu tohoto tandemu stojí za to se na chvíli zastavit.

Burgrová s Novákem jsou totiž profesí grafická designérka a designér. V kurátorském textu, v doprovodných materiálech i reportážích, které si k recenzi načítám a prohlížím, prohlašují, že jak v případě retrospektivy Rostislava Vaňka, tak nyní u Jana Solpery uplatnili kurátorský přístup, který vychází z jejich profesního ukotvení, nikoliv z pozice oborů historie a teorie umění. Pozornost při tvorbě obou výstav z toho důvodu nesoustřeďovali k vytvoření chronologického scénáře děl nebo jejich zapuštění v historických souvislostech. S dílem obou autorů zacházeli na základě subjektivně viděných spojitostí. Ty – podle jejich slov – v případě Solperovy retrospektivy nacházeli zejména v rovině formálních a myšlenkových příbuzností jednotlivých grafických výstupů. V mých očích vystavený soubor v první řadě vychází z už celkem zaužívaného konvolutu prací, které sám Solpera na svých předešlých výstavách nebo v katalozích vypíchl jako důležité. Autorský rukopis kurátorského dua tak ve větší míře prosákl spíše do „grafického“ nakládání s jednotlivými položkami, např. do reprodukcí písem nebo nápisů, které jsou na stěnách natištěny ve velkých měřítkách, nebo promítání rozpohybovaných liter na zeď.

Na místě se ukazuje, že podobu výstavy ROUNDED určily i prostorové možnosti „Třináctky“. Galerie je shluk čtyř menších místností, do nichž byla vložena přídavná zděná paneláž černé barvy zaoblená v rozích. Konkrétní výsledek je pak takový, že co místnost, to jedno pole Solperovy tvůrčí činnosti. Na začátku, ve vstupní hale, se nachází ukázky z jeho plakátové tvorby, druhá, nejmenší místnost je věnovaná novoročenkám a Klasifikaci typografických písem latinkových, kterou uspořádal roku 1977. Šlo o normu, která měla za úkol roztřídit typografická písma do vymezených skupin, a pro státem řízený polygrafický průmysl i skupinu grafických designérů a designérek tak zpřehlednit masu existujících písmových rodin. Ve zbylých dvou místnostech prostor dostává Solperova tvorba autorských písem, knižní úpravy, návrhy logotypů a činnost pro Českou národní banku, potažmo design českých bankovek.

Chronologie děl a místností mezi sebou je doopravdy velmi volná a na líčení dobových politických či kulturních souvislostí není kladen zvláštní důraz. Výstavou se dá proplout, jako by se diváctvo nacházelo v krajině bezčasí. Jímavé a ideální. Zvlášť u grafického designu ovšem platí opak. Každé zakázce užitého umění, ať už vznikala v období státního socialismu, nebo je realizovaná dnes, je totiž vlastní, že se do ní promítají nejen politické a kulturní souvislosti, ale i technologické možnosti a vztahy se zadavatelem. To, co na konci zůstane, je často spíše jen přiblížení se tomu, jak chtěl designér či designérka zakázku uchopit.

Jan Solpera mohl během svého života všechny svízele procesu realizace grafického úkolu zažít vrchovatě. Šíře jeho práce jde od knižních úprav pro státní nakladatelství Odeon ze 70. a 80. let, divadelních a výstavních plakátů – značné množství jich navrhl např. pro Uměleckoprůmyslové museum v Praze – až k logotypům firem, které se v tuzemsku začaly rojit v 90. letech. Základním pojítkem při plnění všech těchto úkolů pro něj byl urputný zájem o písmo všeho druhu a snaha dát mu vizuální hlas – svébytný, ale uchovávající si služebnou funkci.

Hlas písma se s hlasem Jana Solpery na výstavě pomyslně propojuje. Je otázkou, jak moc plánovaný byl souběh jejího konání s uvedením pamětí Typo života běh = Solpera, které letos na jaře vydala knižně UMPRUM. Každým pádem úryvky vzpomínek Burgrová s Novákem měli k dispozici ještě před oficiálním vydáním knihy a rozhodli se je použít namísto zavedeného formátu výstavních popisků. Je to krok, který považuji za klíčový pro vyznění celé retrospektivy, i když v jádru je dost riskantní. Solperovy vzpomínky a poznámky jsou ale vybrány tak, aby přímočaře směřovaly pozornost k samé podstatě disciplín typografie, tvorby písma a grafického designu, a zprostředkovávají cennou možnost optikou tvůrčího člověka porozumět jeho dílu i oboru, který mu je celý život vlastní.

Trochu paradoxně, v části, kde jsou prezentovány Solperovy úpravy knih, doprovodný text zprvu marně hledám. Jsou tu jen velké, na stěnách digitálně natištěné kaligrafie názvů titulů a literátů. Casanova, Giorgione, Voltaire, Píseň o Nibelunzích, O lásce, Gotická duše… Za sklem dvou vitrín poněkud skromněji leží exempláře knižních svazků, ke kterým nápisy na stěnách patří. Ukryté mezi knihami jsou i malé tužkové skici prvotních pracovních variant kaligrafií. Po chvilce pátrání po textu si uvědomuji, že tady ho nahradil záznam Solperova hlasu vycházející z nástropního reproduktoru. Stojím mezi vitrínami a zaposlouchávám se.

Solpera říká, že ho práce na knižních kaligrafiích a úpravách v první řadě těšila. Aby se mu v kaligrafii dařilo důvěryhodně napodobit různá historická písma – zejména středověká lomená –, měl při sobě vždy kus pauzovacího papíru a uhlu. Kdekoliv ho zaujal nějaký do kamene vysekaný nápis, frotáží si ho přenesl na papír, zarchivoval a použil jako odrazový můstek další práce. Při ní svou variantu nápisu musel ručně nakreslit, slepit, vyretušovat, pro celou knihu pak vymyslet sazbu a její maketu s instrukcemi předat dál, aby ji zkontrolovala technická složka nakladatelství. Teprve potom zamířila do tisku. Na konci tohoto náročného procesu vznikla kniha.

Plakáty za paspartami, svazky uložené pod sklem, repliky bankovek, vzorníky abeced – nic z toho do galerie nepatří. V prostředí mimo ni jsme si navykli tyto na první pohled všední artefakty a výsledky typografie a grafického designu přehlížet. Přitom za jejich vznikem stojí množství odpovědné tvůrčí práce a promlouvají k nám mnoha různými hlasy – hlasem estetiky, hlasem technologie, hlasem užitku… Ten, kdo je ochotný naslouchat, je na výstavě Jana Solpery může uslyšet.

Jan Solpera / ROUNDED / kurátorský tým: Zuzana Burgrová a Robert V. Novák / Západočeská galerie v Plzni / Plzeň / 17. 6. – 4. 10. 2026

Foto: Západočeská galerie v Plzni